Tlapkal jsem hlubokým lesem po
zpevněné lesní cestě do mírného kopečku. Do kroku mi zpívali ptáčci, co chvilku
na mne vykouknul puňťa a svými paprsky zahřál můj kožíšek. Užíval jsem si vůni
a klid lesa a cesta mi šla krásně od tlapek.
Měl jsem v tlapkách už tolik
cesty, že jsem se těšil, až si konečně odpočinu. Že mým cílem je Valdek, to
jsem věděl. O to více jsem se na místo těšil. To se ví, že tuto brdskou
zříceninu znám. Také vím, že je na ní vstup zakázán. Ale více než na samotnou
zříceninu hradu jsem se těšil na své oblíbené místečko, jen mrňousek od jedné
z hradebních zdí. Na místečko, kde je kámen na kameni, jen občas stromek.
Na místečko, odkud je parádní vyhlídka do okolí. Na místečko, o kterém moc
člobrdů co na zříceninu Valdek zavítají, neví.
Čím déle jsem tlapkal, tím více
jsem se těšil do cíle své cesty. Jen co jsem se ocitl u hájenky na rozcestí a
kopeček skončil, věděl jsem, že už jsem blízko. Kopnul jsem do vrtule, hájenku
nechal za chvostem a svižným tempem po boku člobrdice pádil na zříceninu.
Čím blíže ke zřícenině jsem byl,
tím více člobrdů jsem potkával. Čím více člobrdů jsem potkával, tím jsem byl
nervóznější. Co kdyby mi někdo obsadil mé odpočinkové místo? To bych si moc
neodpočinul. Svižné tempo, kterým jsem dosud člobrdici vedl, jsem ještě
zrychlil a pádil kupředu.
V mžiku jsem byl u roubenky,
kterou mají jako své sídlo vojenské lesy. Tady jsem se dal doleva, minul jsem
přístřešek, kde sedělo několik hlučných člobrdů a pádil jsem na své místečko,
kam jsem se tak moc těšil.
Po několika málo krocích jsem byl
u zříceniny. Stála přede mnou v celé své kráse. Počkal jsem, až se
skupinka člobrdů vyfotí, nechal jsem se na místě také zvěčnit a pomalu se vydal
k hradu. Prohlédl jsem si jej zepředu, prohlédl jsem si jej z boku, a
když jsem viděl, že nikdo není na blízku, vydal jsem se na své oblíbené
místečko. Vrátil jsem se na schody vedoucí do zříceniny a pokračoval dále,
přímo za famfrňákem. Hrad jsem měl po pravé tlapce, po levé tlapce mírný sráz.
Tlapkal jsem opatrně úzkou pěšinkou stále kupředu.
Jak jsem se blížil ke konci
hradební zdi, les, ve kterém jsem doposud byl, začal ustupovat. Stromů ubývalo
a výhled do dálky byl čím dál tím lepší. Jen co jsem zabočil za hradební zdí
doprava a pohodlná pěšinka skončila, skončil i les. Stál jsem na místě
v moři kamení a koukal do dálky daleké. Koukal jsem na hluboké lesy a
kopce, kterými jsem na zříceninu hradu přitlapkal. To se ví, zkontroloval jsem
i zříceninu a zjistil, že není moc bezpečné sednout si blízko hradební zdi.
Stále z ní padá kamení. Ale mé oblíbené místečko v kamenném moři bylo
volné. Nikde nikdo a vyhlídka vybízela k odpočinku.
Někdy není nad to vracet se na
známá místa. Když jsem byl na zřícenině hradu Valdek prvně, prohlédl jsem si ho
pouze zepředu, jako většina turistů. Podruhé už jsem hrad obešel a prohlédnul
si ho ze všech stran. Musím štěknout, že na Valdeku platí to, co na Třemšíně.
Čím méně znatelná pěšinka vás zaujme, na o to hezčí místečko vás dovede.
Zřícenina hradu Valdek je hezká
nejen zepředu. Když jí obejdete, uvidíte místa, kterých si většina turistů ani
nevšimne. Uvidíte zbytky zdí a různá zákoutí. A když se vydáte mezi kamenné
moře jako já, zakončíte prohlídku zříceniny hradu parádním výhledem. Výhledem
z místa, na kterém budete s největší pravděpodobností sami. Sami,
v klidu a tichu, kterého na Valdeku moc není.
