Tlapky mne nesly zpevněnou lesní
cestou do mírného kopečka. Na začátku výletu jsem měl po pravé tlapce louku, po
levé tlapce les, netrvalo však dlouho a tlapkal jsem hlubokým lesem. Všude, kam
očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Jeden jehličnan vedle druhého. Pod
jehličnany rostlo tolik keřů, že bych je nespočítal. A jaký krásný zpěv ptáčků
se z keřů linul, to byla pohádka.
Tlapkal jsem stále hlouběji do
lesa. Jehličnatý les nahradila bučina. Zpěv ptáčků mne stále doprovázel na
každém kroku. Dokonce i Puňťa se ke mne na chvilku připojil a svými paprsky mi
vyhříval kožíšek.
Jen co se ke mne Puňťa připojil,
nestačil jsem valit očadla. Pod vzrostlými buky se zničehonic objevilo tolik
tajemných pěšinek, které sváděly k průzkumu, že jsem nevěděl, kterou zkoumat
dřív. Než jsem se stihnul rozhodnout, kterou pěšinku prozkoumám jako první,
zjistil jsem, že mne tlapky nesou přímo za famfrňákem.
Svištěl jsem po pěšince
z mírného kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké buky. Co
chvilku jsem obsvištěl pařez, co chvilku jsem zmerčil keřík, ze kterého se
ozýval koncert mých kamarádů ptáčků. Co chvilku jsem svištěl z mírného
kopečka, co chvilku jsem svištěl do mírného kopečka zpět k člobrdici.
Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla plápolala ve větru a chvost měl co dělat,
aby vyrovnal zatáčky.
Už nevím, jak dlouho jsem svištěl
nádhernou bučinou. Snažil jsem se zmapovat přírodu, snažil jsem se zjistit,
který z kámošů v tomto krásném kousku lesa bydlí. A to cesta utíká
tak rychle od tlapek, že se jeden nenaděje a najednou valí očadla a přemýšlí,
kam ho tlapky zanesly tentokrát. Přesně to se stalo mne.
Jen co se tlapky zastavily,
očadla nevěřila tomu, co vidí. Přímo přede mnou byl opět jeden jehličnan vedle
druhého. Smrček střídal smrček, občas se objevil modřín a borovička. Stromky to
byly nevysoké, krásně rozčepýřené. Zpoza
mladých stromků svítilo zvláštně modré světlo. Takové studené. Do okolního lesa
vůbec nezapadalo. Nic podobného jsem v životě neviděl.
To víte, že jsem se trošku bál.
Jenže zvědavosti se nedá poručit. Jakmile očadla zmerčí něco, co je zaujme,
celé mé já musí jít na průzkum. A to i tehdy, když jim něco neštymuje. Přesně
tak, jako tomu bylo nyní.
To se ví, nesvištěl jsem
bezstarostně kupředu. Pozorně jsem si prohlížel okolí blízké a vzdálenější.
Prohlížel jsem si místa pod stromky a hledal pěšinku, která by mohla vést na
místo tak tajemné, že nejde jen tak obejít.
Netrvalo dlouho a pěšinku jsem
našel. Byla jen mrňousek ode mne. Jen co jsem na pěšinku vkročil, přikrčil jsem
se a pomalu a obezřetně jsem vyrazil kupředu k modrému světlu, které mne
přitahovalo jako pořádný steak.
Tlapka střídala tlapku. Pomalým
tempem s bříškem jen lehce nad zemí jsem tlapkal kupředu. Po několika
rozvážných krocích a několika dlouhých skoro plazivých krocích jsem byl na
místě, které mne již z dálky vábilo svou nezvyklou barvou. To co jsem na
místě našel, to mi vyrazilo dech.
Stál jsem přikrčený v jehličí
za mladými rozčepýřenými stromky a koukal na skálu. Skálu ani ne moc vysokou,
ani ne moc nízkou. Koukal jsem na skálu, od které mne dělil malý rybníček.
Rybníček pokrytý ledem, který byl tak zvláštní barvy, že mne přilákal již
z dálky.
Nebýt svítivě modré barvy ledu,
asi bych místo minul. Jen nezvyklé barvě ledu mohu děkovat, že jsem objevil
krásný malý rybníček, který na místě vznikl zatopením bývalého žulového lomu. A
také jsem si mohl prohlédnout skálu, která se jen tak nevidí.
