Není nad to jen tak se prosvištět
lesem. S větrem v kožíšku a radostí ve chvostu svištět stále kupředu.
To pak někdy objevíte místa, která byste za jiných okolností neobjevili. Přesně
takhle jsem objevil jeskyni, o které vám dnes štěknu.
S radostí ve chvostu a
větříkem v kožíšku jsem svištěl lesní cestou hlubokým lesem. Všude, kam
jen jsem se očadlem podíval, rostly vysoké jehličnany. Jen občas jsem mezi
jehličnany zmerčil buk. A dub? Ten jsem za celou dobu nezmerčil.
Svištěl jsem hlubokým lesem
s větrem o závod. Ušadla mi plápolala ve větru a chvost se vrtěl radostí.
Svištěl jsem kupředu, jen tak za famfrňákem, abych se o kousek dál mohl otočit
a svištět zpátky k člobrdici. Užíval jsem si vůni lesa, užíval jsem si
zpěv ptáčků. Užíval jsem si klid, který jinde než v lese není.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
svištěl. Strom střídal strom, cestu mi zkřížila spousta dalších cest. Až ve
chvíli, kdy už mi docházely síly, jsem zmerčil pěšinku, která mne tak zaujala,
že jsem jí neodolal, a vyrazil jsem na průzkum.
Svištění po lesní cestě jsem
vyměnil za tlapkání do kopečka. Nejdříve byla pěšinka krásně znatelná, ale to
netrvalo dlouho. Jen po několika málo krocích pěšinka skončila a já tlapkal
dál, přímo za famfrňákem, vysokou suchou trávou. Minul jsem složená pole do
oplocenky, přetlapkal jsem starou lesní cestu a ocitl se na kopečku.
Les kolem mne se proměnil. Už to
nebyl les, kde by listnatý strom jeden pohledal. Tady už jich bylo více. Mladé
listnaté stromy strážily vysoké jehličnany. Vysokou trávu, kterou jsem musel
protlapkat, nahradil mech a kapradí. Uprostřed mechu a kapradí jsem uviděl
skalku. Skalku, která mne přitahovala jako pořádný steak.
Kopnul jsem do vrtule a
z posledních sil jsem svištěl ke skále. Skále ne moc vysoké, ale zároveň
ne malé. Skále, která mne lákala již z dálky.
Po několika rychlých krocích a
několika dlouhých skocích jsem stál na skále a rozhlížel se po okolí. Koukal
jsem do hlubokého lesa, koukal jsem na člobrdici. Prohlížel jsem si okolí a
čekal, až ke mne člobrdice dorazí.
Netrvalo dlouho a měl jsem
člobrdici po boku. Okolní les jsem měl v kebuli a pomalu jsem stlapkával
ze skalky. Stlapkával jsem cestou, kterou jsem na skálu vytlapkal, něco však
bylo jiné. Až nyní, cestou ze skalky, jsem si všimnul, že tlapkám po schodech.
Po schodech, kterých jsem si ve svištění na skálu ani nevšiml. A kde jsou
schody, tam je vždy nablízku zajímavý cíl.
Jen co mi kebulínou prosvištěla
myšlenka na zajímavý cíl, tlapky se daly opět do pohybu. Tentokrát už pomalu a
rozvážně. Vždyť okolní les jsem měl v malíku, ale něco jsem ještě měl
objevit. Ale co, to jsem nevěděl.
Se schody za chvostem jsem pomalu
obtlapkával skalku. Minul jsem kapradí, přeskočil jsem maliní, udělal jsem
několik dalších kroků a najednou, zničehonic, jsem měl po pravé tlapce vchod do
skalky. To se ví, nijak velký vchod to nebyl. Vždyť ani skála velká nebyla. Ale
tma za vchodem, ta velká byla. A do tmy já chodím nerad, tuze nerad.
Počkal jsem na člobrdici až ke
mne dojde a nechal jsem si do skály posvítit. To, co jsem uviděl, to bych ve
skále nečekal. Koukal jsem na malý stolek prostřený k jídlu i
k hraní. Jinak byla skála prázdná. Tedy skála, nyní už to nebyla skála, do
které mne zavedl tajemný vchod. Už jsem
věděl, že jsem v jeskyni. V jeskyni ne moc velké, ale zato někým
navštěvované.
Jen co mi doštěklo, že jsem u
někoho na návštěvě, zamyslel jsem se nad tím, kdo by tu tak mohl asi bydlet.
V téhle jeskyni určitě žádný můj lesní zvířecí kamarád nebydlí. Tak snad
jedině poustevník.
