Zajímavých kamenů není nikdy
dost. Stejně jako studánek. Nevím, jak to dělám, ale v posledních dnech
místo studánek nacházím právě ty kameny. Dnes vám štěknu ne o jednom ani o dvou
kamenech. Dnes to bude rovnou o kamenném kruhu v mé obci Černívsko.
Jen co jsem vyskočil z auta,
byl jsem k nezastavení. K mému překvapení jsem se však nemohl
rozeběhnout do širokého dalekého světa. Člobrdice zaparkovala na malém
parkovišťátku. Přímo přede mnou byla silnička, po které občas nějaké to auto projede.
Po pravé tlapce jsem zmerčil nádherný kostel a jen co jsem vykroutil kebuli, co
nejvíce to šlo, zmerčil jsem vodičku. Co vodičku, zmerčil jsem super bájo
rybník. Rybník tak velký, až mne očadla údivem přecházela.
Jen co jsem rybník zmerčil, dal
jsem se do pohybu. K mému překvapení jsem po dvou krocích zjistil, že jsem
na vodítku a musím jít tempem člobrdice. Jak se jí povedlo mne připnout, to je
pro mne záhada. Vždyť jsem vůbec netušil, že se ke mne člobrdice
s vodítkem blíží. Taková nepozornost. A to jsem si jen prohlížel kostelík.
Musím štěknout, že kostelík to
byl parádní. Otevřený vstup vybízel k návštěvě. Jenže psíci do kostela
nesmí, tak jsem stál na místě a prohlížel si jej z dálky. Co prohlížel,
valil jsem očadla. Vždyť tak hezký a velký kostel nevídám denně. A tehdy se to
asi stalo. Ve chvíli, kdy jsem si prohlížel kostel, se ke mne pomalu přiblížila
člobrdice a připla si mne na vodítko.
Smířený s vodítkem jsem se
vydal na hráz rybníku. Takový krásný rybník a já jsem tlapkal na hrázi a ještě
na vodítku. Elánu jsem v tu chvíli moc neměl, ale když člobrdice okoukla
okolí a zjistila, že jsme spolu široko daleko sami, odepla mne a já si mohl
svištět po svém.
To se ví, jen co cvakla karabina,
kopnul jsem do vrtule a svištěl s větrem o závod. V mžiku jsem byl u
výpustě, kde jsem se otočil, a svištěl jsem zpátky k člobrdici. Jen co
jsem se k člobrdici dosvištěl, vyrazil jsem kupředu. Netrvalo dlouho a
dosvištěl jsem k lavičce. Krásné dřevěné lavičce, kterou člobrdové dali do
míst, odkud je parádní výhled na rybník.
Normálně bych si u lavičky
odpočinul, ale tady tlapky zůstaly v klidu jen velmi krátkou chvíli. Jen
co ke mne došla člobrdice, daly se tlapky opět do pohybu a nesly mne kupředu,
s větrem o závod. Ušadla mi plápolala ve větru, chvost se vrtěl radostí a
celé mé já bylo ve svém živlu. Poletoval jsem po hrázi rybníku. Chvilku jsem
svištěl kupředu, chvilku zpátky k člobrdici. Až na konec cesty jsem
dosvištěl a už už jsem pokládal tlapku na mostek, když se celé mé já zastavilo.
Stál jsem na místě s pocitem,
jako bych něco minul. Ale co, to mi bylo záhadou. Rybník jsem měl v merku,
člobrdici za chvostem. Jen ten pocit mne neopouštěl.
Za zvědavostí mne vlastní, jsem
se pořádně rozhlédl po okolí. K mému překvapení jsem zmerčil sotva
znatelnou pěšinku z pořádného srázu. A na pěšince jen několik málo kamenů,
které vypadaly jako schody. Jen co jsem pěšinku zmerčil, tlapky se daly do
pohybu a pomalu a rozvážně mne nesly z prudkého kopce. Proč a kam, to jsem
neměl tušení. Ale mé já vědělo, že mne tlapky nesou tam, kam mají. A také
vědělo, že tlapky se nikdy nenamáhají zbytečně.
Než jsem se nadál, stál jsem na
zelené louce. Přede mnou rostla malá vrba, u které seděl malinký mužík. Mužík
malý vzrůstem, ale bříško, to měl pořádné. Jen co jsem si mužíka pořádně prohlédnul,
poznal jsem ho. Byl to malý Buddha. Kdysi dávno jsem byl u něj na návštěvě. Ale
tehdy byl mnohem větší.
Jen co jsem svého dávného kámoše
poznal, vyskočil jsem radostí. Udělal jsem několik málo kroků a najednou jsem
stál uprostřed kamenného kruhu. Až tady se mé tlapky spokojeně zastavily.
Kolik kamenů kruh tvoří, to si
nepamatuji. Co si však moc dobře pamatuji je ten klid, který jsem v kruhu
cítil. Čas jako by se zastavil. Člobrdice chodila kolem Buddhy, fotila si mne i
okolí. Ale čas v kruhu, ve kterém jsem byl, stál.
Podobný pocit jsem ještě nikdy
nezažil. Pocit naprostého klidu, pocit neohrožení. Stál jsem uprostřed kruhu a
vůbec jsem se nebál, že by mi člobrdice odešla. Neměl jsem obavy, že by
objevila něco dříve než já. Věděl jsem, že vše je tak, jak být má.
