Tlapky mne nesly mezi polem a
polem, polní cestou z mírného kopečka. Po pravé tlapce jsem měl rozhlednu
a zvláštní domek, po levé tlapce jsem měl parádní vyhlídku do dálky daleké.
Merčil jsem pole a lesy široko daleko. Když jsem se podíval směrem, odkud jsem
přitlapkal, mohl jsem si prohlédnout Jestřebice. V celé té kráse se pásly
kamarádky kravky. A že jich bylo.
Jak jsem se kochal nádherným
výhledem, tlapky mne stále nesly kupředu. Než jsem se nadál, stál jsem u kamene
označujícího vrchol. Že jednou zdolám vrchol bez jakékoli námahy, o tom se mi
ani nezdálo. Ale dnes jsem se přesvědčil o tom, že se může stát i něco, o čem
se mi ani nesní.
Jak jsem tak stál na vrcholku,
rozhlížel jsem se kolem sebe, kam bych vyrazil. Rozhlednu, tu už jsem měl
v merku. Domek pro člobrdy také. Jenže kam dál? Přeci nezakončím výlet
tím, že zdolám nenáročný vrcholek. Vždyť to by nebyla žádná výzva.
Rozhodl jsem se, že se vrátím na
cestu, po které jsem přitlapkal, a budu pokračovat dál. Potlapkám polní cestou
mezi poli a to by bylo, abych neobjevil parádní místo.
Jak jsem se rozhodl, tak jsem
udělal. V mžiku jsem byl na cestě a tlapkal jsem kupředu. Ušadla i očadla
jsem měl v pohotovosti a famfrňákem větřil další dobrodrůžo. Tlapky mne
nesly stále kupředu. Příroda, kterou jsem tlapkal, rychle měnila barvy. Čím to je, tím jsem se nezabýval. Stále jsem
tlapkal kupředu a soustředil se na svůj cíl, objevit parádní místo.
Stále jsem tlapkal kupředu, přímo
za famfrňákem. Když už bylo pološero, rozhlédl jsem se kolem sebe a zmerčil
něco, co mi vyrazilo dech.
Jen mrňousek ode mne, po mé levé
tlapce, viděl jsem kamaráda Puňťu, jak rychle mizí za horizont. Nebyl to však
jen zapadající Puňťa, kdo mne překvapil. Jak Puňťa zapadal, nemohl si vybrat
lepší místo. Jen co jsem po něm hodil očkem, zmerčil jsem kapličku. Puňťa stál
po boku kapličky a z posledních sil zářil do dálky. To vám byla taková
krása. Lesy a pole se pomalu halily do tmy. Poslední Puňťovy paprsky ozářily mé
okolí a to se rázem lesklo ve všech teplých barvách co znám. A Puňťa? Ten do
dálky daleké zářil svým žlutým kabátkem.
Nevím, jak dlouho západ slunce
trval. Stihnul jsem si prohlédnout kapličku a posadit se vedle ní. Pak už jsem
jen pozoroval hru světel a stínů, kterou mi na dobrou noc připravil kamarád
Puňťa. Ve chvíli, kdy poslední puňťovy paprsky pohladily kapličku a zem,
rozhodl jsem se pro fofrnický návrat dom. Vždyť domů se má chodit za světla.
Ale to se mi v posledních dnech nedaří.
