
Vrchol Velký Mehelník jsem měl za
chvostem, stejně jako Pimonovu sluj. Stále se mnou šili všichni čerti a já byl
k nezastavení. Jakpak bych se také mohl zastavit. Vždyť jsem byl na tak
krásném místě. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly majestátní buky. Za nádhernou
bučinou rostla spousta mladých rozčepýřených jehličnanů. Za chvostem jsem měl
tolik balvanů, že bych si u nich vydržel hrát i týden. A přede mnou? Další a
další balvany, které stály za průzkum. Mne však lákal balvan, který byl tak
odlišný od těch ostatních, že sotva jsem jej spatřil, už jsem svištěl kupředu.
To vám byly fofry. Svištěl jsem
ták rychle, až mi ušadla plápolala ve větru a měla co dělat, aby se udržela na
kebuli. Chvost se vrtěl radostí a místo vyrovnávání zatáček dělal vše proto,
abych svištěl ještě rychleji než rychle. Od tlapek mi odlétalo spadané listí.
V jednu chvilku jsem hodil očadlem po člobrdici a nestačil se divit. Stála
za mnou a nevěřícně kroutila hlavou.
Překvapená člobrdice nic
nezměnila na mém úsilí být u odlišného balvanu co nejdříve. Jen jsem otočil
kebuli směrem, kterým jsem svištěl a ničím nerušen jsem pádil k cíli. Po
několika málo super rychlých krocích a nakonec několika rychlých dlouhých
skocích jsem se zastavil na místě, kam jsem svištěl rychleji než rychle.
Stál jsem před balvanem, který
mne překvapil svou velikostí. Byl jen o mrňousek vyšší než já. Byl placatý a
tak zvláštně tvarovaný, že mne nenechal v klidu ani ve chvíli, kdy jsem
byl u něj. Jen tlapky se proti svištění k němu zpomalily. Nyní jsem pomalu
a obezřetně tlapkal rychlostí, tlapka tlapku mine. Co chvilku jsem měl famfrňák
na balvanu a v kebuli mi svištěla myšlenka, že bych tento balvan mohl
prozkoumat z vrchu. Vždyť byl jen mrňousek nad zemí. Zato byl tak velký,
že by mohl ukrývat nějaké tajemství.
Obezřetně jsem chodil kolem
balvanu a důkladně jsem zkoumal okolí. Po několika málo krocích jsem objevil
malý balvánek, který přímo na placatý balvan navazoval. V mžiku jsem byl
na balvánku a už mi stačilo udělat jenom jeden krok a byl jsem na místě, kam
jsem se tak těšil.
Už už jsem pokládal tlapku na balvan,
když jsem zmerčil něco, čeho jsem se tak lekl, že jsem naskočil. Jen mrňousek
přede mnou, na kraji placatého balvanu, se na mne smála něčí kebule. Nevypadala
jako psí, nevypadala jako člobrdí, zato úsměv měla plný zubů. Stačilo, kdyby
mrkla a v mžiku bych svištěl zpátky k člobrdici. Kebule se však vůbec
nehnula.
Chvilku jsem stál na místě a
kebuli pozoroval, když se mi vrátila odvaha a chuť zkoumat, pomalu,
s bříškem tak tak nad balvanem, abych si jej neodřel, jsem tlapkal
kupředu. Po několika málo dlouhých a obezřetných krocích jsem měl smějící se
kebuli přímo pod famfrňákem. Koukal jsem na ní shora a nestačil se divit.
Kebule byla vyrytá do kamene. Za kebulí byla prohlubeň, kterou kebule hlídala.
A nehlídala ji jenom kebule. Objevil jsem i křížky.
Jen co jsem zjistil, že jsem
v bezpečí, jal jsem se zkoumat prohlubeň. Nebyla to obyčejná prohlubeň,
byla to prohlubeň, která sváděla k odpočinku. Padl jsem do ní s úlevou
únavou, otočil jsem se na hřbet a pozoroval nádherné buky nad kebulí.
K odpočinku mi pěli ptáčci, bříško mi vyhříval Puňťa a měkoučkých mech
dělal vše proto, aby mne kámen do hřbetu netlačil.
Když mne viděla člobrdice, musela
se na mne jít podívat z blízka. Stála nade mnou a jen se usmívala. To
víte, v přírodě není mnoho míst, kde bych nebyl ostražitý a pořádně se
uvolnil. Ale tady? Tady mne strážila kebule a křížky, byl jsem v nádherné
přírodě, tak proč bych si neodpočinul?
Až když jsem místo opouštěl mi
člobrdice prozradila, že jsem si ustlal na Loupežnickém stole. Kdysi tu prý
baštili loupežníci. Také mi řekla, že se možná jedná o obětní kámen. Ale kdo
ví. Prý nikdo neví, jak to s kamenem opravdu bylo. Za sebe musím štěknout,
že bych spíše věřil tomu, že to baštili loupežníci, než že kámen sloužil
k obětním účelům.


