Nebylo by to cesty v jižních
Čechách, aby mne občas nezavedla k menhiru. V poslední době potkávám
menhirů tolik, jako by byly na každém kroku. To samozřejmě nejsou, já vím.
Tentokrát mne cesta necesta zavedla k menhiru, který se jmenuje Dobšický
mužík.
Svištěl jsem lesem nelesem,
cestou necestou. Chvilku mne provázel potůček, ale jen co jsem začal stoupat do
kopečka, potůček mne doprovázet přestal. Příjemné šumění vodičky bylo ta tam.
Naštěstí kamarádi ptáčci mi pěli do kroku a mne se tlapkalo, jedna radost.
Počasí toho dne nevědělo, co by.
Chvilku na mne z nebe koukal Puňťa a vyhříval mi kožíšek svými paprsky. O
malou chvilku později se tak rozchumelilo, že jsem málem na cestu neviděl. Pak
se počasí umoudřilo a do kožíšku už mi jen občas přiletěla vločka.
Tlapkal jsem lesní cestou do
mírného kopečka. Co chvilku byla cesta plná voňavého bahýnka, které svádělo
k láznění. Ale jako správný Frája jsem vždy odolal. Přeci jen, Puňťa mne
neprovázel tak často, abych mohl kožíšek bahýnku svěřit. Vždy jsem proto
pokušené odolal a svištěl stále kupředu a byl jsem zvědav, kam mne lesní cesta
zavede.
Tlapky mne nesly stále do
kopečka. Čím blíže vrcholku jsem byl, tím se cesta více kroutila. Čím se cesta
více kroutila, tím byl les kolem mne hustší. Čím byl les kolem mne hustší, tím
radostněji jsem tlapkal. Najednou, zničehonic, se les přede mnou otevřel, cesta
skončila a přímo přede mnou byl les plný vysokých stromů. Musel jsem se
rozhodnout. Mohl jsem pouze doprava, dále stoupat do mírného kopečka. Nebo jsem
se mohl vydat doleva a tlapkat z mírného kopečka.
Po dlouhém stoupání jsem zvolil
cestu z kopečka. Měl jsem takovou radost, že už netlapkám do kopce, že
jsem se samou radostí rozsvištěl. Svištěl jsem z kopečka, přímo za
famfrňákem. Když očadla zmerčila pěšinku, cestu jsem opustil a svištěl jsem po
pěšince.
Cesta mi utíkala tak krásně od
tlapek, že už ani nevím, jak dlouho jsem svištěl. Z nenadání se les po mé
levé tlapce změnil a jen mrňousek od cesty jsem uviděl v celé jeho kráse
menhir, který byl vysoký tak jako dospělý člobrda.
To se ví, musel jsem jít na
průzkum. Několikrát jsme menhir obsvištěl abych zjistil, že je na místě sám.
Stojí tu sám, samotinký, žádný další menhir na místě není. Zato ho tu stráží
mladé rozčepýřené stromky.
To vám musím štěknout kamarádi.
V poslední době jsem potkal spoustu menhirů, ale ještě žádný na místě
nebyl sám. Vlastně ještě něčím se tento menhir liší od ostatních. Tento menhir
má jméno. Jmenuje se Dobšický mužík. A podle pověsti prý pomalu kráčí do
Dobšic. A až do Dobšic dojde, nastane prý konec světa.
