
Jak jsem vám nedávno štěkl,
tajemných kamenů není nikdy dost. Nevím, jak to dělám, ale potkat menhir
v hlubokém lese, to snad umím jen já. A že se mi to daří.
V posledních dnech až moc často.
Tlapky mne nesly hlubokým lesem.
Vysoký jehličnan střídal vysoký jehličnan, cesta střídala cestu, a mne se
tlapkalo, jedna radost. Do kroku mi pěli ptáčci, Puňťa si hrál na honěnou
s mračouny a já jen doufal, že jim hra dlouho vydrží a nezačne pořádně
chumelit.
V tlapkách jsem měl tolik
kilometrů, že už jsem jimi sotva pletl. Tlapkal jsem rozvážně vedle člobrdice,
jen málokdy jsem se vydal prozkoumat pěšinku. To se ví, tak daleko jako
obvykle, to jsem pěšinky nezkoumal. Na to jsem byl moc unaven. Ale kousíček
každé pěšinky, to jsem zkontrolovat musel.
Vždyť jinak bych to nebyl já. A navíc, zas tak unavený, abych chtěl
přijít o pořádné dobrodrůžo, to jsem také nebyl.
Tlapky mne nesly stále kupředu.
Chvilku do kopečka, chvilku z kopečka. Už ani nevím proč, ale za krásnou
kazatelnou mne tlapky snesly z cesty, po které jsem dosud tlapkal, a nesly
mne jinou lesní cestou do kopečka. Nesly mne cestou z jedné strany
ohraničenou hlubokým lesem s vysokými smrky, z druhé strany kolem
mladých rozčepýřených stromků. Čím déle jsem touto cestou tlapkal, tím byl
kopec prudší, čím byl kopec prudší, tím více jsem funěl. Čím více jsem si do
kroku funěl, tím více jsem byl zvědav, kam mne tlapky zanesou.
Čím zvědavější jsem byl, tím méně
unavený jsem byl. Nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou jsem svištěl lesem,
prosvištěl jsem zatáčkou, zasvištěl jsem na pěšinku, prosvištěl jsem kolem
borůvčí a najednou jsem stál uprostřed lesa u velkého menhiru. Menhiru ták
velkého a silného, že jsem podobný menhir ještě nikdy neviděl.
Stál jsem u menhiru a nevěřil
vlastním očadlům. A kdyby jenom očadlům. Ještě cestou do kopečka jsem si
myslel, že jsem unaven. Tlapkal jsem rychlostí, tlapka tlapku mine. Když
v tom, najednou, zničehonic, svištím s větrem o závod, kopeček
nekopeček a tlapky se zastaví až u menhiru. Velkého menhiru, kterého jsem si
všimnul jen mrňousek od místa, kde se mé tlapky zastavily.
Zda to byl menhir, který mne
k sobě vábil a já to vědomě netušil, nebo zda jsem nebyl zas tak unaven,
to vám neštěknu. Co vám štěknout mohu je, že když jsem od menhiru odcházel,
únava byla ta tam. Jako by mi menhir předal energii. Tolik, energie, že jsem
opět mohl svištět s větrem o závod. A že mne čekala ještě dlouhá cesta
k autu. Tak dlouhá, že sotva jsem do auta hupsnul, už jsem chrapouňoval. A
chrapouňování mi vydrželo ještě dva dny.

