
Když mne tlapky nesou cestou
necestou, lesem nelesem, to se mi občas povede najít místečka, která bych
v lese nečekal. Jako třeba nedávno. Tlapkal jsem lesem, kde co chvíli
stromy nahradila suchá tráva. A přesně v tomto místě jsem našel památník,
který říká, že v místě kdysi stával Bílý mostek. Jak mostek vypadal, to už
nejspíš nedovíme. Ale jak vypadá místo, kde mostek stával, to vám štěknu dnes.
Tlapky mne nesly měkoučkou lesní
cestou lesem plným mladých stromků. Co chvilku mi do kožíšku spadla sněhová
vločka, co chvilku mi do kroku zapěl ptáček. Les krásně voněl a mne se
tlapkalo, jedna radost.
Tlapkal jsem rozvážným krokem a
najednou, zničehonic jsem se přistihl, že svištím s větrem o závod. Mladé
stromky byly ta tam a nahradily je stromy vzrostlé. Nebylo jich tolik, abych
vám štěknul, že jsem svištěl lesem. Bylo jich tu tolik, aby podtrhly krásu
místa. Místa, kde roste suchá tráva a protéká potůček, který příjemně šumí do
dálky.
Svištěl jsem podél potůčku a byl
jsem ve svém živlu. Člobrdice šla i nadále po cestě a přišla o tolik krásných
zákoutí a brodění se po kotníky v mlaskavém bahýnku, že mi jí chvílemi
bylo až líto. Já si svištěl kupředu, přímo za famfrňákem. Čím déle jsem
bahýnkem svištěl, tím více jsem ho měl na sobě. Už to nebyly jen tlapky, už mi
maskovalo i bříško. Tehdy jsem usoudil, že je na čase vrátit se zpátky
k člobrdici.
Jen co jsem vysvištěl na cestu,
nestačil jsem valit očadla. Bahýnko tu sice nebylo, zato byl z cesty
parádní výhled na potůček. Potůček, který se klikatil nádhernou přírodou. Ve
chvíli, kdy zafoukal větřík, se i suchá tráva rozezpívala a šuměla do dálky.
V tu chvíli jsem si připadal jako v pohádce.
Tlapkal jsem cestou, která vedla
všelijak, jenom ne rovně. Co chvilku se zakroutila, ale o zatáčkách se štěknout
nedá. Působila tak přirozeně, jako by jí tu někdo vyšlapal mezi stromy, které
tu kdysi dávno rostly. Po levé tlapce se mi klikatil potůček a já si užíval
každou chvilku, kterou jsem na místě mohl strávit.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal. Příroda byla stále stejná a skoro neměnná. Jen malá zákoutí a stočení
potůčku bylo co chvilku jiné. Když už jsem si myslel, že mne nic nepřekvapí,
přímo přede mnou, jen lehce k levé tlapce, jsem přímo před sebou uviděl
most. Nevelký bílý most, který zářil do dálky a mohl mi pomoci dostat se na
druhý břeh potůčku.
Jen co mi v kebuli štěklo,
že bych mohl prozkoumat okolí i z druhého břehu potůčku, tlapky se daly do
pohybu a v mžiku svištěly s větrem o závod. Ušadla mi vlála na kebuli
a být sucho, určitě by se mi prášilo od tlapek. Než jsme se nadál, byl jsem na
mostku a po několika rychlých krocích jsem byl na druhém břehu.
Sotva jsem se ocitl na cestě za
mostkem, po levé tlapce mne zaujalo něco, co by na místě být nemělo. Pomalu
jsem stlapkal z cesty a rozvážným krokem jsem se vydal na průzkum.
Po několika málo rozvážných
krocích jsem stál u kamenů. Nenápadných kamenů, mezi kterými jsem objevilo
pamětní kámen. Kámen, který odkazuje na 300 let starý Bílý mostek, který
odnesla v roce 2002 velká voda.
Nenápadné kameny, strážící
pamětní desku, nejsou obyčejné kameny. To jsem zjistil, když jsem strčil
famfrňák pod plazivý břečťan. Tam se ukrývala tabulka a odkazovala na menhiry.
Bílý mostek musel pro místní člobrdy určitě moc znamenat, když jeho pamětní
desku stráží menhiry. A asi je to tak dobře. V potůčku teče tolik vodičky,
že je po okraj plný. Kdyby přibylo ještě trochu vodičky, chybělo by málo, a
byla by až u pamětní desky. A to by byla škoda.


