
Jen co člobrdice zaparkovala, byl
jsem ve svém živlu. Tlapky stále pochodovaly na místě a nemohly se zastavit.
Stál jsem na malém parkovišti, před sebou úzkou silničku a za ní pole. Za sebou
jsem měl lesík. Všude kolem mne byla vůně jara a rybníku, který byl hned za
lesíkem. Jen co člobrdice pobrala všechny podle ní nezbytné věci a svačinku pro
mne, mohlo se vyrazit.
Ani nevíte, jakou jsem měl
radost, když se mé tlapky ocitly na asfaltové silničce. V tu ránu jsem byl
ve svém živlu a svištěl s větrem o závod. V mžiku jsem byl u senza
bájo voňavého rybníku, ve kterém jsem se málem vykoupal. Tak rychle jsem
svištěl, že mi koupání málem vyšlo. Jenže na poslední chvíli jsem z dáli
ne moc daleké slyšel své jméno a to, že do vody nepůjdu. Samozřejmě bylo dodáno
něco o rozumu, ale to už jsem moc nevnímal. Do vodičky jsem stejně nemohl, tak
co bych si lámal kebuli s nějakým rozumem.
S rybníkem po levé tlapce a
mokřadem po tlapce pravé, tlapkal jsem po hrázi a užíval si chvíli tady a teď.
Minul jsem jednoho pidi kámoše, minul jsem se kolií a než jsem se nadál, stál
jsem na hrázi dalšího rybníku. Nešlo mi do kebule, proč zrovna tento jarní den
potkávám jeden rybník za druhým, když do něj nemohu hupsnout. Věděl jsem však,
že všechno má své důvody. Věděl jsem, že rybníky nejsou můj cíl. Jenže kam mne
tlapky nesly a co bylo mým cílem, to jsem ještě netušil.
Tlapkal jsem po hrázi
Prostředního rybníku s kebulí plnou myšlenek. Co chvilku na mne kouknul
puňťa a svými paprsky mi zahřál kožíšek. Kam mne tlapky nesou, to mi ovšem
neprozradil. Co chvilku se ke mne přidal svěží větřík, který mi co chvíli
počechral kožíšek, ale ani ten mi neřekl, kam mne tlapky nesou. Už jsem byl na
druhé straně Prostředního rybníku, když očadla zmerčila čtyři pány přímo přede mnou.
To bylo něco pro mne. Vystřelil kupředu a doufal, že čtyři pánové mi prozradí,
kam mne tlapky nesou. To by přeci bylo, aby neřekli.
Svištěl jsem kupředu
s větrem o závod a člobrdicí v závěsu. Ušadla mi vlála na kebuli,
chvost se vrtěl radostí a pysky se snažily vykouzlit úsměv, abych pány
nevyděsil. V mžiku jsem stál u statných pánů a prohlížel jsem si je
z blízka. Jeden byl jako druhý a jak krásně voněli. Tak velké pány jsem
ještě nikdy neviděl. Svištěl jsem mezi nimi, vrtěl si chvostem radostí a
doufal, že se nevyděsí. V očích jsem měl otázku, kam mne tlapky nesou. Prosil
jsem pány, aby mi odpověděli. Jenže ať jsem prosil sebevíc, pánové mlčeli.
Musím vám štěknout, byl jsem
hodně překvapen. Čtyři statní chlapi stáli na kraji louky, já jsem s prosíkem
svištěl mezi nimi a oni mi nic neřekli. Jen tak stáli a dělali jako by nic. To
až člobrdice mi po chvíli vše objasnila.
Čtyři pánové nebyli obyčejní
pánové. Každý vydal za sto bojovníků. Sto bojovníků Jana Žižky z Trocnova,
který stojí opodál.
V tu chvíli mi to štěklo.
Čtyři pánové promluvili. Řekli mi, kam mám namířeno, aniž by řekli jediné
slovo. Vlastně ani promluvit nemohli. Pánové jsou ze dřeva. Byly vyřezáni ze
stromu, který povalila vichřice. Ale svá jména mají. Jmenují se Břeněk, Jan, Mikuláš
a Viktorin. Dokonce kromě toho, že jeden vydá za sto bojovníků, symbolizují i
čtyři artikuly pražské, pilíře celého husitského hnutí.
Jen co jsem ze čtyř pánů dostal
odpověď, poděkoval jsem jim a už jsem pelášil kupředu, opět po hrázi
Prostředního rybníku zpět na rozcestí. To se ví, nepelášil jsem přímo. Co
chvíli jsem se musel vracet k člobrdici, která nevím, kde se neustále
zapomínala. Šla ták strášně pomalu, jako by neviděla, jak moc se těším.
Po chvíli, která mi připadala
jako věčnost, jsem dotlapkal na rozcestí Sudoměř – Žižkova mohyla. Rozhlédl
jsem se kolem sebe a nestačil valit očadla. Kousek ode mne stál chlap jako hora
a ani se nehnul.
Ne, že bych se bál, ale nějak ke
mne dorazil rozum a pošeptal mi, abych dál tlapkal po boku člobrdice. Přeci
jen, jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat po svém boku ochránce. Tlapkal jsem
s člobrdicí po boku, vrtěl si chvostem a čekal, až mne tlapky zanesou
k obrovi tak obrovskému, jakého jsem ještě nikdy nezmerčil.
Po několika málo krocích jsem
stál přímo před obrem. Koukal jsem se mu do očí a zjistil, že se tváří tak
rozvážně, že jeho se bát rozhodně nemusím. Ani nevíte, jak moc se mi ulevilo.
Bál jsem se, že takový obr musí být bručoun, přesně takový, jako znám z
pohádek. Jenže Jan Žižka na bručouna nevypadá. Tváří se rozvážně a odvážně.
Ani nevíte, jak moc se těším, až
se sem vrátím v jednom z teplých dní. Budu se koupat a můj nový kámoš
mne ochrání. A nebude na to sám, opodál má družinu, na kterou se může jistě
spolehnout.

