Brdy jsou Brdy. A kam vyrazit po
dlouhé době, co jsem v Brdech nebyl? No přeci ke studánce. A ne
k ledajaké studánce. Pro návrat do Brd jsem zvolil pramen Dvou bratří.
Není to nejkrásnější brdská studánka, zato vodička z něj, ta je. Navíc pramen
byl, vždy když jsem na místě byl tak silný, že tekl ještě daleko od studánky.
Tlapky mne nesly zpevněnou lesní
cestou hlubokým lesem. Po levé tlapce jsem měl pořádný svah, po tlapce pravé
hluboký les. Hluboký les, ve kterém se střídaly jehličnaté i listnaté stromy. I
přesto však měly jehličnany přesilu.
Tlapkal jsem zpevněnou lesní
cestou. Kožíšek mi co chvíli ohřály paprsky kamaráda Puňti, do kroku mi zpívali
ptáčci a les tak krásně voněl, že famfrňák větřil, jak nejlépe mohl. I očadla
byla ve svém živlu. Prohlížela si krásnou krajinu, kterou mne neúnavně tlapky
nesly. Nebyl to jen krásný les po pravé tlapce, co očadla zaujal. Byl to i sráz
po tlapce levé, kde ještě nedávno rostly vysoké stromy. Dnes je sráz odhalen a
koukají z něj skalky a balvany. Co nevidět však na svahu porostou mladé
stromky a balvany a skalky, ty dlouhé roky vidět nebudou.
Tlapkal jsem stále kupředu a
užíval si chvíli tady a teď. Pozoroval jsem lesní cesty, které dávno zarostly
mladými stromky. Jen u cesty, po které jsem tlapkal, bylo místy znát, že na ní
navazovaly lesní cesty. Těch pěšinek, co jsem cestou zmerčil. Všechny bych ani
nespočítal. Ale protože všechny vedly do mladého hustého lesa, musel jsem
udržet tlapky na lesní cestě a po pěšinkách se nevydat. A že u některých to nebylo
vůbec nic snadného.
Ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal, když ušadla zaslechla zurčení vodičky. Nebylo to obyčejné zurčení,
jako zurčí potůček. Tohle bylo zurčení, jako zurčí vodopády. Ale kde by se
v Brdech vzaly vodopády? To mi nešlo do kebule. Jenže ušadla se mýlí
málokdy a proto jsem vyrazil na průzkum.
Jen co jsem zaslechl zurčení
vodičky, rozeběhl jsem se kupředu. Svištěl jsem po lesní cestě, přímo za
famfrňákem. Míjel jsem pěšinky, míjel jsem skály a balvany. Než jsem se nadál,
dosvištěl jsem k pěšince, která mne k zurčící vodičce měla přivést. Dosvištěl
jsem k pěšince, po které jsem se bez člobrdice vydat nemohl.
Jen co jsem pěšinku zmerčil a
prohlédl si, kam vede, otočil jsem se a svištěl jsem k člobrdici. Nedalo
mi to, a famfrňákem jsem jí popoháněl kupředu. Jako by neviděla, když jsem od
ní prvně svištěl, že jsem objevil něco zajímavého. Stále šla ták strášně
pomalu. Přitom jen kousek před námi bylo pořádné dobrodrůžo.
Přišlo mi, že člobrdici pobízím
celou věčnost, než jsem jí dopomohl k pěšince. Jen co u pěšinky člobrdice
stála, člobrdice nečlobrdice, hupsnul jsem na pěšinku a dlouhými opatrnými
kroky jsem tlapkal kupředu, přímo tam, odkud se ozývalo tajemné zurčení.
Minul jsem pařez, protlapkal jsem
kolem kamení a les, dosud hluboký, se jen kousek přede mnou rozestoupil a
ukázal mi super bájo lázně přímo před mým famfrňákem. Jen co očadla tu krásu
viděla, famfrňák navětřil vůni, o jaké se mi ani nesnilo. Famfrňák větřil super
bájo vůni, ušadla poslouchala zurčení vodičky…
V tu chvíli mi to doštěklo.
Zurčení vodičky bylo hned vedle mne. Hned vedle mé pravé tlapky vytékala
vodička z pod malé stříšky. Co vytékala, pramen vodičky byl tak silný, že
vodička stříkala až o kus dál od studánky a kousek ode mne vytvářela super bájo
voňavé lázně. Lázně, ve kterých se lázní mí kámoši kanci. A já bych se láznil
také, jen kdyby na to bylo to správné póčo.
Nevím, jak se to mohlo stát, ale
jen co se les rozestoupil a očadla uviděla super bájo lázně, famfrňák si začal
užívat vůni lázní a já zapomněl, co mne sem vlastně přivlákalo. Ještě že jsem
se zamyslel nad tím, co všechno se mi na místě líbí. Jinak by se mi mohlo stát,
že bych studánku minul. A to by byla škoda. Studánka sice od cesty malinko
vidět je, to jsem zjistil, když jsem odcházel, ale kdo o studánce neví, snadno
ji mine. A minout pramen Dvou bratří, to by byla škoda. Vodička, která
z pramene vytéká, chutná snad nejlépe ze všech studánek v okolí.
