
Z parku rozprostírajícího se
kolem zámku Orlík nedojdete pouze na zámek. V zámeckém parku si můžete
užít vyhlídky, nebo prohlédnout zajímavé stavby, mezi které patří i
Schwarzenberská hrobka, o které vám štěknu dnes.
Tlapky mne nesly krásnou lesní
cestou. Zda je zpevněná, či nikoli, to vám neštěknu. Když jsem po ní svištěl,
byla tak krásně měkoučká a navíc schovaná pod bílým snížkem, že jsem to
nepoznal. Upravená však cesta byla. Takže pokud se vydáte v mých stopách
s kočárkem či hendikepovaným parťákem, cestu určitě zvládnete.
Svištěl jsem lesem s větrem
o závod. Co chvíli jsem měl člobrdici daleko za chvostem, co chvíli jsem se
k člobrdici vracel. Svištěl s větrem o závod a užíval si volného
parku, jak nejlépe jsem mohl. Vím, měl jsem být na vodítku. Jenže vydržte to.
Široko daleko nebylo člobrdy, široko daleko nebylo psího kámoše. Kamarádi
ptáčci mi zpívali do kroku, z dálky mne pozoroval bažant a tuším, že
z bezpečné vzdálenosti mne pozoroval kamarád srnec. Ale blízko mne byla
jenom člobrdice.
Tlapky mne nesly hlubokým lesem a
já byl ve svém živlu. Sněhobílý snížek pokrýval okolí a první tlapky, které jím
prošly, byly mé. Les krásně voněl, zpěv ptáčků mne doprovázel na každém kroku a
já si užíval chvíli tady a teď. Když jsem nesvištěl s větrem o závod, četl
jsem vzkazy na stromcích. Kde nebyl snížek pod stromy, hledal jsem pěšinky, co
si tu vyšlapali kámoši. Cesta mi utíkala rychle od tlapek a než jsem se nadál,
les, kterým jsem tlapkal, skončil a vystřídala jej louka.
Louku jsem viděl už z dálky,
ale v lese mi bylo tak krásně, že jsem nikam nespěchal. Neviděl jsem nic,
za čím bych se měl hnát. O to větší překvapení pro mne bylo, když jsem
dotlapkal na kraj lesa a po levé tlapce jsem zmerčil stavbu. Stavbu vysokou, která
by měla být vidět už z dálky.
Jen co jsem stavbu zmerčil,
rozeběhl jsem se k ní. Tlapky mne neomylně nesly kupředu. Prohlédl jsem si
tajemnou stavbu zleva, prohlédl jsem si tajemnou stavbu zprava, poodešel jsem
od ní o kus dál a konečně jsem si prohlédl tajemnou stavbu zepředu.
Stavba byla opravdu vysoká, ale
dohromady moc velká nebyla. Valil jsem očadla a kebulí se mi honila myšlenka,
proč kolem hlavního vchodu vedou do domu hned dvě velká schodiště. Prohlížel
jsem si její pravidelné rysy, prohlížel jsem si věžičku a v kebuli mi
svištěla další myšlenka, že podobnou stavbu už jsem viděl. A docela nedávno.
Jenže kde, to mi kebule neštěkla.
Až člobrdice mi prozradila, že
jsem v zahradě nedaleko zámku Orlík objevil Schwarzenberskou hrobku.
V tu chvíli mi to doštěklo. Vzpomněl jsem si, kde jsem podobnou stavbu
viděl. Přeci v Kadově, také stojí skoro na samotě. Jenže tato hrobka není
tak strašidelná, jako kadovská. U této hrobky jsem se cítil naprosto
v pohodě. Jen její krása mne překvapila. A parčík, který se rozprostírá
široko daleko před hrobkou. Jen záda kryje hrobce hustý les.


