O Smaragdovém jezírku jsem vám
kdysi dávno již štěknul, ale není to tak dávno, co mne tlapky na místo opět
zanesly. A jelikož na místě panovala zima a ne léto jako při dávném štěku,
štěknu vám o jezírku dnes ještě jednou.
Svištěl jsem lesem s větrem
o závod. Jen tak, měkoučkou pěšinkou pod vysokými stromy. Do kroku mi zpívali
ptáčci, co chvilku se na mne přišel podívat kamarád Puňťa. Ušadla mi plápolala
ve větru, chvost se vrtěl radostí a já se vrátil do štěněčích let.
Nezkoumal jsem okolí, jako
správný tuláček Frája. Celé mé já se vrátilo do štěněčích let. Rozum jsem na
chvíli předal člobrdici a sám si s lehkostí svištěl jen tak lesem.
Pěšinkou nepěšinkou. Když jsem zmerčil svah, vysvištěl jsem na svah, když jsem
zmerčil parádní sráz, sesvištěl jsem ze srázu. Svištěl jsem všude, kde bych s
rozumem nesvištěl a místům, kudy bych s rozumem svištěl, těm jsem se
vyhnul.
Díky radosti štěněte jsem objevil
tajemnou chatku uprostřed valů. Jen dvě sotva znatelné pěšinky k ní vedou.
Jen díky radosti štěněte jsem prozkoumal snad všechny pěšinky v okolí. A
snad jen díky radosti a rozumu štěněte, jsem se zastavil na kopci a Smaragdové
jezírko si prohlédl z výšky. A že bylo na co se koukat.
Jezírko bylo ze všech stran
obklopené vysokým kopcem, na kterém jsem merčil snad všechny druhy stromů.
Listnaté i jehličnaté stály vedle sebe a rostly tak, jak je sem kdysi dávno,
před mnoha a mnoha lety, donesl vítr nebo můj lesní kámoš. Stál jsem na kopečku
a koukal na led na jezírku a na nezvyklou barvu kopců kolem jezírka. Stál jsem
na kopečku nad jezírkem a kochal se nádhernou přírodou.
Už ani nevím, jak dlouho jsem nad
jezírkem stál. Stejně rychle, jako jsem k jezírku dosvištěl, jsem měl
najednou potřebu svištět dál. Zamával jsem jezírku chvostem na pozdrav, vrátil
se zpět na pěšinku a po pěšince jsem svištěl dále, do hlubokého lesa. Kam, to
jsem nevěděl.
Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem
k ohništi. Ani jsem se nezastavil a než jsem se nadál, byl jsem na
rozcestí. Ani tady se mé tlapky nezastavily. Nesly mne dál a já netušil kam.
Jediné, co jsem s jistotou věděl, že někam spěchají.
Štěněčí radost byla ta tam. Když
se mi tlapky splašily, přivolal jsem rozum zpět a od rozcestí už jsem svištěl
jako zkušený Frája. Rozhlížel jsem se kolem sebe, dával jsem pozor, kam šlapu.
Prosvištěl jsem mezi stromy, prosvištěl jsem za keře, když v tom jsem jí
zahlédl. Byla přímo přede mnou. Poletovala si ve vzduch jako pták a lákala mne
k sobě.
Jen několik rychlých a několik
dlouhých kroků přede mnou, v celé své kráse, poletovala nad zemí dřevěná
stříška. Jak je to možné, to jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem k ní
dosvištěl. Až když jsem byl u stříšky, doštěklo mi, co jsem to objevil. Měl
jsem velké štěstí, že už jsem měl rozum zpět. Jako nerozvážné štěndo bych se
asi k poletující stříšce nepřiblížil. Ale jako Frája? To jsem
s přiblížením problém neměl.
Tlapky mne nesly rozvážně
kupředu. Očadla, famfrňák i ušadla byla v pohotovosti. Tlapky mne opatrně
nesly k létající stříšce. Kebulínu jsem měl tak daleko před tělem, že jsem
měl krk dlouhý jako žirafa. Už mi chyběl jen jeden rozvážný dlouhý krok, když
očadla uviděla, že stříška nelítá. Očadla zmerčila stříšku, která je položená
na dvou tyčích nad vodičkou tak, že to z dálky vypadá, jako by se
vznášela.
To vám musím štěknout kamarádi,
takhle se mi dlouho neulevilo. A jak jsem se sám sobě nasmál. Vždyť copak by
bylo normální, aby stříška lítala? Natožpak studánka? Jak jsem se sám
přesvědčil, možné to není. Ale co možné je, tak je postavit studánku tak, že
příchozím přijde, že si hezky poletuje jen kousek nad zemí.
