Den nebyl jako malovaný. Venku
foukal vítr, a co chvíli spadlo pár vloček. Dlouho jsem zvažoval, zda se na
výlet vydám, ale nakonec jsem si štěkl, že na chumelenici to nevypadá a byla by
škoda sedět doma. Přemluvil jsem člobrdici a během chvilky už jsem drandil na
výlet.
Cesta utekla ani nevím jak.
Přišlo mi, že než jsem se pohodlně uvelebil, už jsem skákal z plechového
kámoše ven a hopsal kolem člobrdice a snažil se jí popohnat.
Konečně přišla má chvíle. Mohl
jsem kopnout do vrtule a vyrazit vstříc novému dobrodružství. Tlapky mne nesly
nejdříve po štěrkové cestě kolem několika málo chaloupek, aby mne během chvíle
nesly po měkoučké polní cestě vedoucí mezi lesem a loukou. Co na tom, že cesta
byla značně podmáčená. Trošku mrzlo, a tak se po cestě dalo celkem obstojně
tlapkat.
Než jsem se nadál, byl jsem v
lese. Jen co se tlapky dotkly lesní cesty, objevily se mi v kožíšku první
velké sněhové vločky. To mi ale vůbec nevadilo. Bylo to příjemné zpestření
nejen pro mne. Ani ptáčky vločky nepřekvapily a stále mi krásně zpívaly do
kroku. Jen vůně lesa se změnila, byla najednou více svěží.
Tlapky mne nesly lesem, měkoučkou
lesní cestou vedoucí mezi mladými stromky. O chvilku později jsem tlapkal pod
vysokými jehličnany. Co tlapkal, tady už jsem svištěl s větrem o závod.
Místo totiž nedalo jinak.
Všude, kam se jen očadla
podívala, všude byly valy. Někde jsem merčil mezi valy rybníček někde potůček.
Všechny valy byly porostlé mechem. A těch pěšinek co na místě bylo a sváděly
mne k průzkumu. To bych byl sám
proti sobě, kdybych je neprozkoumal.
Svištěl jsem pod stromy. Co
chvilku do kopečka, co chvilku z kopečka. Rozradostnil jsem se natolik, že
když byla mezera mezi valy úzká, skákal jsem z valu na val. Člobrdice na
mne jen nevěřícně koukala, ale nechala mne, ať se vyřádím. Věděla, že to není
nic proti ničemu. Navíc daleko od cesty nikdy nesvištím, tak opravdu neměla
důvod se bát.
Najednou, zničehonic, les plný
valů skončil. Dotlapkal jsem na místo, kde krásný les vystřídala paseka
porostlá suchou trávou. I tady se mi moc líbilo. Jen trávou jsem nesvištěl. Tam
by mohl být ukrytý místní kámoš a rušit ho doma, to se mi ani za steak
nechtělo.
Než jsem se nadál, prosvištěl
jsem rozcestí, zasvištěl jsem do lesa a najednou mé tlapky brzdily u malého
kamenného křížku. Křížku, který stojí hned vedle cesty a za ním je oplocenka.
Až tak blízko cesty bych křížek nečekal. Navíc takhle ukrytý za zatáčkou. Ale i
tak jsem měl ze snadného objevu radost. Vždyť smírčí kříže nenacházím každý
den. Navíc každý smírčí kříž má své poselství, jen u některých je už dávno
zapomenuté. Stejně jako u tohoto.
