Dnes vás zavedu ke studánce,
která zatím nemá jméno. Ale to se určitě změní. Studánka je totiž nová, i když
pramínek je na místě již dlouho.
Tlapky mne nesly hlubokým lesem,
zpevněnou lesní cestou. Po levé tlapce jsem měl svah porostlý stromy všech
velikostí, po tlapce pravé jsem měl les plný rozčepýřených stromků. Tlapkal
jsem rozvážně stále kupředu a užíval si chvíli tady a teď.
Ptačí zpěv mne doprovázel na
každém kroku. Paprsky kamaráda Puňti mi vyhřívaly hřbet. Očadla si prohlížela
okolí, famfrňák větřil jarní vůni lesa a celé mé já bylo skoro spokojeno.
Cesta, kterou jsem tlapkal, už byla dlouhá a já se viděl na tajemné lesní pěšince.
Tto bylo to jediné, co mi k úplnému štěstí chybělo.
Jen co se mi kebulí prohnala
myšlenka na tajemnou pěšinku, tajemná pěšinka se objevila. Objevila se hned
vedle cesty a značily jí dva mladé rozčepýřené stromky. Jen co jsem pěšinku
zmerčil, kopul jsem do vrtule a svištěl s větrem o závod. Písek, který na
cestě byl, mi lítal od tlapek. Svištěl jsem tak rychle, až se mi za tlapami
prášilo. Ušadla mi plápolala ve větru a chvost měl co dělat, aby udržel celé mé
já na tlapkách. Svištěl jsem kupředu a než se člobrdice nadála, hupsnul jsem
mezi stromky.
Jen co jsem z mezi stromků
vyhupsnul, byl jsem někde, kde jsem to nepoznával. Les, do kterého jsem
přisvištěl, nemohl být od toho, ve kterém stále byla člobrdice, rozdílnější. Ta
tam byl svah po levé tlapce. Ta tam byly mladé rozčepýřené stromky. Dokonce
zmizely i pěšinky, na které bych nesměl. Najednou jsem stál na místě, kde
rostly samé vysoké stromy. Tady jsem viděl snad všechny jehličnany, co u nás
rostou. A těch pěšinek, co pod stromy v mechu bylo.
Jen co jsem se oklepal
z překvapení, začal jsem svištět slalom mezi vysokými stromy. Jednou
pěšinkou kupředu, jinou zpátky. Svištěl jsem tak rychle, že mi od tlapek
odlétalo měkoučké jehličí. Ano, jehličí, nikoli písek. Pěšinka mezi stromky mne
zavedla i na měkoučkou cestu plnou jehličí a mechu.
Byl jsem na místě, kde jsem si
připadal jako v pohádce. Měkoučká cesta, tajemné pěšinky všude, kam očadlo
dohlédne. Vysoké stromy, zpěv ptáčků a uprostřed celé té krásy studánka
ohraničená kameny. Studánka, které jsem si ve vší radosti z místa všimnul
na poslední chvíli, jen několik málo kroků, než jsem do ní hupsnul.
Že huspnutí do studánky snad ani
není možné? Věřte mi, tady ano. V Brdech je přeci možné všechno. Třeba
najít velkou studánku obloženou jen tak kameny. Studánku, která nijak nevyčnívá
nad okolní krajinu. Studánku, kterou najde jen ten, kdo o ní ví, nebo ten, kdo
jí objeví náhodou. Tahle studánka je tak nenápadná, že jí většina z nás
mine. A to je velká škoda.
