Tlapkal jsem zpevněnou lesní
cestou do mírného kopečka. Za chvostem jsem měl studánku U Eliščiny cesty, před
sebou hluboký les. Po pravé tlapce jsem si prohlížel vysoké jehličnany, pod
kterými rostlo tolik druhů keřů, že bych je ani nespočítal. Po levé tlapce jsem
měl nádhernou bučinu. Mé kroky doprovázel zpěv ptáčků a teplé paprsky puňti,
který co chvíli protrhal mráčky a rozzářil les, aby se mi lépe tlapkalo.
Tlapky mne nesly kupředu, přímo
za famfrňákem. Než jsem se nadál, opustil jsem asfaltovou lesní cestu a tlapkal
po lesní cestě plné kamení. To vám štěknu, moc dobře se mi netlapkalo. Vyhlížel
jsem místo, kde budu moci nepohodlnou cestu vyměnit za svištění lesem. Jenže na
takové místo jsem si musel počkat. Jak moc dobře víte, mezi keři svištět nesmím
a bučina, kterou jsem měl po levé tlapce, byla v takovém svahu, že jsem
nechtěl riskovat a raději jsem tlapkal po cestě.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal, když se ze srázu stal kopeček. To byla chvíle, kdy jsem mohl vyrazit
kupředu a svištět lesem, s větrem o závod. K mému překvapení jsem
však pod buky objevil kamenné moře. Kamenné moře důkladně zamaskované spadaným
listím. To se ví, bylo po svištění. Co se ovšem neví je, že kamenná moře
obvykle ukrývají překvapení. Překvapení, která mám tak rád.
S opatrností u mne
nevídanou, jsem tlapkal kamenným mořem. Co chvilku jsem strčil kebuli mezi
kameny a větřil, zda tu nebydlí třeba myší kámoš. Bylo by totiž zvláštní, kdyby
místní kamenné moře bylo neobydlené. Tolik bašty na jednom místě by jeden pohledal.
Na kámoše jsem v kamenném
moři nenarazil. Co jsem však objevil, byly super bájo lázně. Lázně, do kterých
teče malým proudem průzračná vodička. Vodička, která se přeci musí odněkud
brát. Jenže odkud?
Jen co mi kebulínou prosvištěla
myšlenka na zdroj vodičky, byl jsem ve svém živlu. Kamenné moře nekamenné moře,
musel jsem zdroj vodičky najít. Věděl jsem, že bude někde blízko.
Tlapky mne nesly kamenným mořem.
Ušadla jsem měl v pohotovosti a poslouchal, zda neuslyší zurčení vodičky.
Očadla jsem měl na stopkách, zda nezmerčí zdroj vodičky dříve, než ušadla. A
famfrňák? Ten větřil ostošest.
Tolik vůní, co jsem navětřil, to
byla pohádka. Nebyla to jen vůně super bájo lázní. Větřil jsem svěží vůni
jarního lesa, větřil jsem vůni místních kámošů. Větřil jsem vůni vodičky, jen
mrňousek přede mnou.
Vůně vodičky mne tak přitahovala,
že jsem se soustředil pouze na ní. Po několika málo opatrných krocích jsem se
ocitl mezi majestátními buky. Stál jsem pod majestátními buky na kraji
kamenného moře a přímo před sebou jsem měl zdroj průzračné vodičky. Měl jsem
před sebou pramínek, který ukrývá malá dřevěná studánka.
Stál jsem u studánky U Milenky. U
studánky ukryté v nádherné bučině hlubokých brdských lesů. Stál jsem u
studánky po boku člobrdice, užíval si vůni jarního lesa, zpěv ptáčků a naprostý
klid, který jsem našel zatím jenom v hlubokých brdských lesích.
