
Jen co jsem vyskočil z auta,
byl jsem ve svém živlu. Člobrdice měla v plánu navštívit píseckou
Sportovní stezku a já se moc těšil, až uvidím, co všechno za cviky člobrdice
zvládne. Že mne zavede k řece Otavě, to jsem netušil.
Tlapky mne nesly od plechového
kámoše rychlostí blesku k řece. Využil jsem první pěšinky, kterou jsem
objevil a neomylně zastavil až s kotníky ve vodě. To se ví, koupat jsem se
netlapkal. Na to ještě není póčo. Ale zmapovat místo, to jsem musel. Jen co
jsem měl řeku v merku, vrátil jsem se k člobrdici, po jejímž boku
jsem se vydal kupředu, vstříc novému dobrodružství.
Obešel jsem restauraci u Smetáka,
která je v rekonstrukci a než jsem se nadál, byl jsem v lese. Minul
jsem dětské hřiště a tlapkal jsem dále zpevněnou cestou, přímo za famfrňákem.
Poslouchal jsem zpěv ptáčků, který mne doprovázel na každém kroku stejně jako
řeka Otava. Ta příjemně hučela a zpěv ptáčků podtrhávala. Famfrňák si užíval
vůni lesa a očadla měla radost ze spousty člobrdů, které jsem potkal. Abych
pravdu štěkl, byl jsem překvapen, kolik člobrdů jsem potkal. Tolik jsem jich
nepotkával ani v Praze. Musím ovšem štěknout, že pro svou prochajdu si
vybrali opravdu krásné místo.
S kebulí plnou myšlenek jsem
pokračoval do útrob lesa. Cesta, po které jsem tlapkal, vedla hned vedle řeky
Otavy. Několikrát jsem se vydal pěšinkou v lese, abych měl řeku jako na
dlani. Nejednou jsem se vydal pěšinkou, která mne zavedla k lavičce nebo
kládě na břehu řeky, odkud byl parádní výhled nejen na řeku, ale i na protější
břeh. Tam jsem také zmerčil cestičku a byl jsem moc překvapen, kolik psíků tam
doprovází své člobrdy. Na břehu řeky, po kterém jsem tlapka, jsem byl jediným
psíkem já. Proč, to vám neštěknu.
Když jsem měl Otavu v merku,
bylo třeba prozkoumat okolní les. Byl tak jiný, než lesy které znám. Byl samá
skála, samá skalka. Jen místy byl svah, na který jsem se mohl rozeběhnout. Jen
místy tvořily skály zákoutí, které jsem mohl prozkoumat, jinak jsem měl po levé
tlapce převážně pořádný skalnatý svah. Sotva skalnatý svah skončil, vypravil
jsem se na jeho průzkum.
První pěšinkou jsem zasvištěl pod
majestátní buky. Jen po několika málo dlouhých skocích jsem byl na místě, které
bych v místě nečekal. Jen pár schůdků jsem vysvištěl a ocitl jsem se u
studánky. U studánky, jíž podobnou jsem zmerčil jen jednou. Objevil jsem
studánku, kterou člobrdové vyskládali z kamenů. U studánky, kterou stráží
majestátní buky.
V tu chvíli jsem měl
ohromnou radost. Vždyť najít studánku ve městě, to se jen tak nevidí. I když,
byl jsem v parku, vím. Ale i tak. Jen mne překvapilo, že jsem na místě
jediný, kdo si studánku prohlíží. Ostatní člobrdové jí míjeli, jen málo
z nich po ní hodilo očkem. Zda je to tím, že vědí, že studánka na místě je
a není v ní pitná vodička, nebo tím, že studánka sice vidět je, ale není
přímo u cesty, kdo ví. Pro mne chování člobrdů mělo jednu velkou výhodu. Mohl
jsem si studánku užít tak, jak jsem zvyklý a jak to umím snad jen já.
