Nedávno jsem vám štěkl o jednom
z největších viklanů v České republice, o viklanu v jihočeské
obci Kadov. Protože se vám i mne u viklanu líbilo, vyčenichal jsem pro vás
viklan další, tentokrát v hlubokých brdských lesích. A o něm vám štěknu
dnes.
Tlapkal jsem hlubokým brdským
lesem po asfaltové cestě do mírného kopečka. Do kroku mi zpívali ptáčci a občas
na mne vykouknul puňťa. Po pravé tlapce jsem měl les plný vzrostlých
jehličnanů, po levé tlapce les, kde se skvěle doplňovaly vysoké jehličnany s nízkými
a s tolika keři, že bych je ani nespočítal.
Tlapky mne nesly kupředu, přímo
za famfrňákem. Očadla si užívala krásu místa a ušadla úžasný ptačí koncert,
kterým kamarádi ptáčci oznamovali přicházející jaro. Tlapky mne nesly kupředu,
vstříc novému dobrodružství. Než jsem se nadál, zjistil jsem, že svištím slalom
s větrem v kožíšku pod vysokými jehličnany. Svištěl jsem do hlubokého
lesa, abych o chvilku později svištěl zpátky k člobrdici. Svištěl jsem ták
rychle, že se mi ušadla na kebuli sotva udržela a od tlapek mi odlétalo
měkoučké jehličí. Svištěl jsem ták rychle, že i chvost měl co dělat, aby
vyrovnal zatáčky. Svištěl jsem až tak rychle, že než jsem se nadál, byl jsem na
rozcestí a čekal na člobrdici.
Stál jsem na rozcestí, kde
asfaltová cesta uhýbala doleva. Na místě, kde měkoučká lesní cesta vedla mezi
pidi stromky. Stál jsem na místě, kde byla ještě jedna lesní cesta. Lesní
cesta, která vedla do hlubokého lesa a sváděla k průzkumu.
Jen co jsem měl v merku
všechny cesty v okolí a člobrdici po boku, neomylně jsem vyrazil lesní
cestou, vedoucí lehce doprava. Cestou, která byla ták tajemná, že by byla škoda
se po ní nevypravit.
Protlapkal jsem zatáčkou a ocitl
jsem se v lese, který bych v těchto místech nečekal. Za rozčepýřenými
stromky po mé levé tlapce byla spousta pidi stromků. Po pravé tlapce jsem měl
sráz, a co chvíli místo vysokých jehličnanů rostly jehličnany mladé, které se
co nevidět přihlásí o slovo. Přes tyto jehličnany bylo obvykle vidět do dáli
daleké. Viděl jsem na blízké vísky i protilehlé kopce.
Tlapky mne nesly stále kupředu.
Už ani nevím, kolik výhledů přes mladé stromky jsem si užil. Už ani nevím,
kolik zatáček jsem protlapkal. Cesta mi šla tak krásně od tlapek, že než jsem
se nadál, stál jsem u dřevěné cedule vedle kdysi dávno široké lesní cesty, ze
které se dnes stává tajemná pěšinka. Pěšinka, které se nedá odolat a musí se po
ní vydat každý průzkumník, který místem prochází.
Jen co očadla pěšinku zmerčila,
tlapky se daly do pohybu a já už opět svištěl s větrem o závod. Prosvištěl
jsem mezi mladými stromky, přeskočil jsem kořeny. Doskočil jsem na místo, kde
přímo přede mnou rostly vysoké jehličnany, pod kterými bylo tolik kamení, skal
a skalek, že mi až zrak přecházel. Mezi tím vším jsem uviděl oválný balvan na
balvanu. Oválný balvan, který mi připomněl nedávnou procházku. Ten jsem musel
prozkoumat.
Mladé stromky, kterými jsem
prosvištěl, jsem nechal za chvostem a řítil jsem se kupředu, vstříc novému objevu.
Obsvištěl jsem několik vysokých jehličnanů, obsvištěl jsem pařezy. Jen co jsem
prosvištěl mezi kameny, ocitl jsem se na místě, které se jen tak nevidí.
Les se skálami, skalkami a kameny
byl ještě více jiný, než se zdál. Přírodní skály a kamenné moře v pozadí
doplňovaly kamenné sochy vytvořené člobrdy všude, kam očadlo dohlédne. Mezi
nespočtem kamenných soch stál v celé své kráse viklan. Viklan jen o
mrňousek menší než ten kadovský. Viklan, kterým se dle pověsti dal přivolat
déšť. Viklan, který se již od 19. století, pravděpodobně po zásahu blesku,
neviklá.
I přesto že se viklan neviklá,
stojí za prohlídku. Stejně jako jeho blízké okolí. U dřevěné tabule je i
lavička vybízející k odpočinku. Odpočinout si můžete i přímo u viklanu
nebo na jedné z blízkých skalek.
