Za krásného slunného, i když trošku
větrného počasí, jsem ulehal do auta, abych jen o několik málo minut později
z auta vyskakoval na parkovišti pokrytého sněhobílým snížkem. Nedovedete si představit, jak moc jsem byl
překvapen. Jen co se mé tlapky dotkly studeného snížku, svištěl jsem po
parkovišti s větrem o závod. Myslel jsem si, že stále ještě chrapouňuji a
to co se děje se mi pouze zdá. Mohl jsem tak svištět po parkovišti a nic mi
nehrozilo. Vždyť ve snu přeci nikomu žádné nebezpečí nehrozí.
Už jsem měl v merku celé
parkoviště a svištěl jsem zpátky k člobrdici. Jen co jsem k ní
dosvištěl a člobrdice na mne sáhla, hrozně jsem se lekl. V tu chvíli mi
doštěklo, že to co se děje není sen. Doštěklo mi, že opravdu svištím po
parkovišti a užívám si opět bílého snížku, kterého bylo na zemi mnohem více,
než jen poprašek. V tu chvíli jsem se zastavil, počkal jsem až člobrdice
pobere vše, co měla v plánu vzít, zkontroloval jsem, zda mi nezapomněla
vzít sváču a s člobrdicí po boku jsem vyrazil pěšinkou mezi keři do míst,
kde jsem viděl jen spoustu snížku a pár stromů.
Jen co jsem poznal, že jsem
v parku, svištěl jsem k nejbližšímu stromu. Tolik vzkazů co na něm
bylo. Sem asi chodí hodně kámošů se svými člobrdy. I když některé vzkazy jsou
hodně starého data. Přečetl jsem vše, co jsem přečíst stihl a už jsem pádil
k člobrdici, která byla skoro u lesa. K mému neštěstí ještě
s mapou v ruce. A to jak víte, to je nebezpečná kombinace.
Jen co jsem člobrdici doběhl, pro
jistotu jsem převzal velení a s člobrdicí po boku jsem tlapkal širokou
pěšinkou. Než jsem se nadál, byl jsem na rozcestí. Stál jsem na kopečku, přímo
před sebou jsem měl posezení po člobrdy a po mé levé tlapce, za obrovským
stromem s lavičkou, jsem merčil úzkou tajemnou pěšinku.
Jen co jsem pěšinku zmerčil, daly
se tlapky do pohybu. Stačilo mi jenom pár rychlých kroků a byl jsem u pěšinky.
Už už jsem se pěšinkou málem rozeběhl, když mne napadlo zvednout kebulínu. To,
co jsem v dálce uviděl, mi vyrazilo dech.
Přímo přede mnou, za několika málo stromy, za
hodně prudkým srázem, jsem uviděl zátoku. Zátoku, ve které nebyla skoro žádná
vodička. Zato byla v zátoce pořádná skála a na skále stál zámek. Zámek tak
velký, jaký jsem snad ještě nikdy neviděl. Hrdě čněl do dálky a lákal
k návštěvě. Jenže kudy se k němu vydat? Po pěšince určitě ne, vždyť ta
byla z takového srázu, že za snížku byla naprosto neschůdná. Nezbylo mi
nic jiného, než najít cestu, po které bych se k zámku dostal.
Když už jsem o zámku věděl a úkol
byl jasný, vrátil jsem se zpět na cestu, po které jsem tlapkal a vydal se po ní
dál, do hlubokého lesa. Věděl jsem, že tudy k zámku nedojdu. Myslel jsem
si však, že když budu cestou pokračovat, uvidím ten správný směr.
Svištěl jsem pěšinkou
s větrem o závod. Do kožíšku mi co chvilku spadla sněhová vločka. Než jsem
se nadál, prosvištěl jsem lesem a stál na konci pěšinky. Pěšinka mne dovedla na
skálu, odkud byla další krásná vyhlídka na zámek.
Pokochal jsem se vyhlídkou,
prozkoumal jsem odpočívadla pro člobrdy, a aniž by se tlapky zastavily, vydal
jsem se po zelené trase doleva. Tady už jsem svištěl úzkou měkoučkou pěšinkou,
která pořádně klouzala.
Po několika rychlých krocích jsem
od svištění upustil. Tlapkal jsem tempem tlapka tlapku mine a dával velký
pozor, aby mi tlapky neuklouzly. Jak říkala člobrdice, hlavně opatrně. Jsme na
skále a výška je to pořádná. A měla pravdu. Pěšinka opravdu vedla na skále, ze
které by byl nerozum sklouznout.
Pomalá chůze měla pro tentokrát
své výhody. Nebyl to jen pocit bezpečí, co jsem později ocenil. Díky mému pomalému
tempu jsem zmerčil místa, která bych při svištění mohl minout. Zmerčil jsem
kříže na skále pod sebou. Zmerčil jsem svaté obrázky na skále nad sebou. Co na
tom, že jsem se k nim neodvážil. V merku jsem je měl a to se počítá.
Dokonce jsem i několikrát zmerčil zámek, který jsem pozoroval nad pěšinkou.
Jenže kudy k němu, to jsem nezmerčil.
Jaké bylo mé překvapení, kdy jsem
se ocitl na místě, kde mne zaujala tajemná pěšinka. Stejnou cestou, kterou jsem
přitlapkal, jsem se vydal zpět na parkoviště. Jen co les skončil, uhnul jsem
pěšinkou doprava. Nyní mne tlapky nesly z kopečka, abych jen o mrňousek
dál tlapkal do kopečka. Než jsem se nadál, už jsem tlapkal podél zátoky, kde
zrovna pracovali člobrdové. Těm jsem zamával chvostem na pozdrav a tlapkal
dále, přímo za famfrňákem.
Pěšinka, po které jsem tlapkal,
byla čím dál tím užší. Zavedla mne do lesa, aby mne o mrňousek dál z lesa
vyvedla. Jen co jsem byl za lesem, připadal jsem si jako v zahradě. Jen co
se mi prohnala kebulínou myšlenka o zahradě, stál jsem na konci pěšinky, přímo
před sebou jsem měl zábradlí, za kterým byla parádní vyhlídka do dálky do
daleké.
Nebyla to však jen vyhlídka, co
mne na konci pěšinky čekala. Jen co jsem zvedl kebuli, zmerčil jsem nad sebou
zámek. Ten samý zámek, který jsem si prohlížel z protějšího kopce. Nyní
byl zámek tak velký. A těch oken co měl. Ze zámku bude určitě nádherný výhled
na vodičku, která teče všude kolem.
Pokochal jsem se vyhlídkou,
pokochal jsem se pohledem na zámek a vydal jsem se pěšinkou, kterou jsem na
místo přitlapkal, zpět. Po několika málo krocích jsem zmerčil kamenné
schodiště, které nedalo jinak, než že vyjdu po něm. Jak schodiště chtělo, tak
jsem udělal. A byla to správná volba. Schodiště mne vyvedlo jen mrňousek před
hlavní bránu zámku. Odtud jsem si mohl zámek pořádně prohlédnout.
To vám kamarádi musím štěknout.
Zámek je to úžasný. A ta zahrada. Ale nevím nevím, zda bych tu chtěl bydlet.
Tohle místo bych asi neuhlídal. Ale je tu opravdu krásně. A nyní, když na místo
moc člobrdů nezavítá, je ta nejlepší doba si zámek prohlédnout. Alespoň zvenku.
Když už tu budete, projděte se zahradou. Nejen výhledy, které zahrada nabízí,
jsou nezapomenutelné.
Kdo ještě nezná mou instagramovou
přezdívku, tak zní @tulaccinacestach. Kdykoli, když se zrovna toulám, dávám na
Instagram fotky přímo z místa kde jsem. Kdo chce vědět, odkud budou mé
budoucí příběhy, z fotek na Instagramu to určitě pozná ;) stačí mne jen
sledovat :)
