Zříceniny, ty já mám moc rád. Čím
větší jsou, tím jsem z nich nadšenější. Čím více zákoutí zříceniny mají,
tím větší je v nich legranda. O tom by člobrdice mohla vyprávět. I na Křikavě
jsem si legrandy užil kopec. Zda to to byla legranda i pro člobrdici, to musíte
posoudit sami. Výlet jsme si ale užili oba dva na výbornou.
Tlapky mne nesly měkoučkou lesní
cestou. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Majestátní jehličnany
strážily cestu, po které jsem tlapkal. Ano, tlapkal. Tady jsem nemohl svištět
s větrem o závod. Co krok, to jsem musel překračovat kořen, který mi
křížil cestu. Ale bez kořenů, to si tuto cestu nedokážu představit. Tak krásně
dokreslily okolí, že na ně vzpomínám ještě dnes.
Lesní cesta vedla na kraji
hlubokého lesa. Po levé straně cesty jsem měl parádní vyhlídku na obrovský
rybník. Rybník tak velký, že jsem sice viděl na druhý břeh, ale celý rybník, to
jsem ani zdaleka neviděl.
Jak jsem se kochal vyhlídkou a
krásnou přírodou, cesta mi šla krásně od tlapek. Co chvilku mi do kroku zapěli
ptáčci, co chvilku z nebe padal snížek. Než jsem se nadál, tlapky mne
svedly na pěšinku. Uzounkou pěšinkou, která vedla do prudšího kopce. Ta tam
bylo tlapkání po rovince. Tady už mne čekal náročnější výstup.
Kořeny, které se mi na lesní
cestě tak líbily, se na pěšince změnily. Byla místa, kde žádný kořen nebyl,
zato byla místa, kde byly kořeny zamotané do sebe. Takové obrázky, které kořeny
namalovaly, to jsem nikdy neviděl. Nebyly to však jen kořeny, co mne na pěšince
zaujalo. Co chvilku jsem narazil na kámen, který mi připomínal schod. Co
chvilku jsem míjel pařez, který byl větší než já.
Cesta po pěšince mi šla krásně od
tlapek. Připadal jsem si jako v pohádce. Trošku strašidelné, ale i tak
krásné pohádce. Než jsem se nadál, dovedla mne pěšinka k zídce a zídkou,
tam to všechno začalo.
Jen co jsem zídku zmerčil, byl
jsem moc zvědav, co o ní zjistím. Kořeny nekořeny, vysvištěl jsem na kopeček a
než člobrdice stihla cokoli namítnout, už jsem byl za zídkou. Tady mi, jak
říkají člobrdové, spadla brada. Za zídkou jsem uviděl pěšinku a další zídku. O
mrňousek dál se pěšinka, kterou jsem se mezi zídkami vydal, rozdělovala. Tady
jsem objevil další pěšinku mezi zídkami.
Dotlapkal jsem do místa, kde mi
štěklo, že tady může být pořádné bludiště. Raději jsem se vrátil
k pěšince, která mne k zídce dovedla a počkal jsem na člobrdici.
S člobrdicí po bohu, a samozřejmě někdy i za chvostem, jsem se dal do
zkoumání.
Tlapky mne nesly pěšinkami, které
jsem již v merku měl. S člobrdicí po boku se mi tu líbilo mnohem
více. Už jsem si byl jistý, že nemohu zabloudit, už jsem si myslel, že tlapkám
na jistotu, když jsem dorazil do míst, kde se spojují pěšinky a k mému
překvapení byla člobrdice na místě dříve než já. Jak se jí to povedlo, to je mi
záhadou. Myslel jsem, že mi jde za chvostem. A ejhle, ona je na rozcestí dříve.
To jsem si nemohl nechat líbit.
Opět jsem převzal vedení a dal se do zkoumání. Nyní už jsem člobrdici bedlivě
pozoroval.
Pěšinka, kterou jsem tlapkal, mne
vedla na konec lesa. Zničehonic se stočila a já se ocitl v místě, kde jsem
zřetelně poznal místnost hradu. K čemu sloužila, to jsem nepoznal. Mne
však posloužila jako skrýš před člobrdicí. Jen co jsem koutkem očka zmerčil, že
se člobrdice blíží, vystrčil jsem kebuli tak nenápadně, až se člobrdice lekla.
Řekla něco o uličníkovi, ale to jsem moc nevnímal. Při čekání na člobrdici jsem
v místnosti zmerčil další pěšinku a vydal se jí prozkoumat.
K mému překvapení nebyla na
zřícenině pouze jedna znatelná místnost. Čím déle jsem zříceninu zkoumal, tím
více místností jsem našel. A těch schovek, ze kterých jsem na člobrdici bafal,
těch jsem ještě objevil. Když mne pokoušení člobrdice přestalo bavit, stoupnul
jsem si za poslední zeď a kochal se vyhlídkou do dáli daleké. Na kostel, na
rybník, na vesničku Černívsko.
Zříceninu hradu Křikava jsem si
užil se vším všudy. Od tajemných pěšinek, přes spoustu zákoutí až po parádní
vyhlídku. A ten zpěv ptáčků a občasné sněžení, to byla jen, jak člobrdové říkají,
třešnička na dortu.
