Tlapkal jsem hlubokým lesem
Píseckých hor. Do kroku mi krásně pěli ptáčci a kamarád Puňťa mi vyhříval hřbet
svými paprsky. Les krásně voněl a den byl jako stvořený pro pořádné potoulání.
Cesta mi šla krásně od tlapek. Co
chvilku jsem tlapkal do kopečka, abych o mrňousek dál tlapkal z kopečka.
Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou a užíval si každou chvilku tohoto krásné
dne. A že bylo z čeho se těšit.
Tlapkal jsem nádhernou přírodou.
Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy místy
rostly mladé stromky, místy rostla spousta keřů. Hned vedle cesty kvetlo tolik
jarních květin, kolik jsem jich ještě nikde v lese neviděl. Ať byly žluté
nebo fialové, vždy mi udělaly velkou radost. A jak krásně voněly. Pestré barvy
jarních květin přilákaly i mé kámoše z říše hmyzu. Sotva jsem zmerčil
první včelky a motýly, věděl jsem, že jaro je tu. Měl jsem takovou radost.
Vždyť jaro je snad to nejkrásnější roční období.
S radostí mne vlastní, začal
jsem si radostně poposkakovat. Poposkakoval jsem čím dál tím rychleji, až jsem
se přistihl, že si radostně svištím lesní cestou, jen tak s větrem o
závod. Měl jsem takovou radost z jarního života v lese. Co chvilku jsem
si přičichl k barevné kytičce, co chvilku jsem svištěl po boku kamaráda
motýla.
Svištěl jsem s větrem o
závod a s radostí v kožíšku krásným lesem. Strom střídal strom, jarní
květina květinu. Než jsem se nadál, les po mé levé tlapce se změnil. Ta tam byly
vysoké stromy, nyní jsem svištěl po cestě a po levé tlapce jsem viděl spoustu
pidi stromků. Za pidi stromky jsem zmerčil potůček. Než stihla člobrdice cokoli
namítnout, už jsem tlapkal potůčkem. To vám byla paráda.
Jen co jsem se osvěžil, byl jsem
zpátky u člobrdice. Opět jsem svištěl lesní cestou a spokojeně si vrtěl
chvostem. Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem na místo, kde jsem měl po pravé
tlapce tajemnou lesní cestu. Co cestu, spíše puklinu mezi kopci. Tu jsem musel
prozkoumat.
Rozvážně jsem tlapkal mezi dvěma
kopci. Po levé tlapce sráz, po pravé tlapce sráz. Nad kebulí spoustu vysokých
stromů. Jediné, co jsem neviděl, bylo, kam mne puklina vede. Byla tak úzká a
stále se stáčela, že jsem viděl jenom úzký prostor, kterým mohu tlapkat.
Čím déle jsem puklinou tlapkal,
tím zvědavější jsem byl. Zvědavost se doplňovala s nervozitou. Já však
stále obezřetně tlapkal kupředu. Tlapka míjela tlapku. Už už jsem si myslel, že
puklina mne nikam nevyvede, když se naposledy stočila a já zmerčil tajemnou pěšinku.
Pěšinku, která mne vyvedla z pukliny ven. Přímo přede mnou, bylo tolik
prostoru, že jsem nevěřil vlastním očadlům. Skála střídala skálu, uprostřed
skal bylo tolik jeskyněk a tajemných zákoutí.
Jen co jsem zmerčil místo, kam
mne puklina dovedla, tlapky se daly do pohybu a svištěly kupředu. Po několika
málo rychlých krocích, po několika málo dlouhých skocích, se mé tlapky
zastavily. Stál jsem nad průrvou a koukal hluboko pod sebe. Jen úzká kamenná
pěšinka, co vypadala jako mostek, průrvu překrývala.
Jen co jsem průrvu zmerčil a
zjistil, jak bych ji mohl přetlapkat, rozhlédl jsem se po okolí a uviděl, že
pěšinka, která mne na místo dovedla, vede dále dopředu. Také nevypadala dvakrát
bezpečně, ale přesto jsem jí věřil mnohem více, než kamennému mostku přes
průrvu. Vydal jsem se dále po pěšince a dobře jsem udělal.
Pěšinka, kterou jsem tlapkal, mne
dovedla do středu skály. Stál jsem níže než na konci pukliny. Viděl jsem
spoustu malých jeskyněk, které od průrvy vidět nebyly. Viděl jsem parádní
skály, které stoupaly k obloze. Skály, které byly porostlé nejen mechem a
kapradím. Na skalách rostla i spousta květin.
Nevěděl jsem, co zkoumat dřív.
K průzkumu mne lákaly jak jeskyňky, tak skály. Lákalo mne vydat se
pěšinkou dále a prozkoumat hlubokou průrvu. Ale tlapky mne neposlouchaly.
Donesly mne k první jeskyňce a už se nepohnuly. Stál jsem na místě a celou
tu krásu jsem si prohlížel z jednoho místa. Až když jsem měl v merku
všechna zákoutí, tlapky se daly opět do pohybu a neomylně mne nesly ven, zpátky
do hlubokého lesa.
Tlapkal jsem úzkou pěšinkou a
loučil se s tímto krásným, před zraky ukrytým místem. Myslel jsem si, že
už mne nic nepřekvapí, když se najednou, těsně vedle mé kebule, objevila
puklinka ve skále a v ní spousta malých barevných blyštivých kamínků. Kamínků
tak blyštivých, jaké znám pouze z vyprávění.
To se ví, kamarádi, že jsem
kamínky na místě nechal. Vždyť do tohoto krásného lomu se tak hodí. A když
budete všímaví, určitě i vy tento poklad objevíte. Poklad, který se ukrývá
v zatím nejkrásnějším lomu, který jsem v Píseckých horách objevil.
V lomu, který je důkladně schován před zraky náhodných kolemjdoucích.
Až se vydáte v mých stopách
a poklad najdete, prozkoumejte i blízké okolí. Pro malé průzkumníky jsem
s člobrdicí poschovával i malé malované kamínky. Ty si můžete vzít dom.
Jsou přeci putovní. A já budu mít velkou radost, když mi pošlete zprávu, až
kamínek najdete. Ať už na Facebook @Tuláčci nebo na Instagram
@tulaccinacestach.
