Tlapkal jsem hlubokým lesem
Píseckých hor. Do kroku mi pěli ptáčci, les krásně voněl a co chvilku se na mne
z oblohy podíval kamarád Puňťa a ohřál mi kožíšek svými paprsky. Tlapkalo
se mi, jedna radost. Vždyť procházet se voňavým lesem krásný jarní den, to je
vždy prochajda jak se patří.
Tlapky mne nesly měkoučkou lesní
cestou. Co chvilku jsem tlapkal do kopečka, abych o mrňousek dál tlapkal
z kopečka. Jednou jsem tlapkal hlubokým lesem plným majestátních stromů,
co chvilku jsem tlapkal lesem porostlým mladými pidi stromky. Jen jedno měl les
celou cestu společné. Vždy jsem měl po jedné tlapce pořádný kopec a po tlapce
druhé pořádný sráz.
Tlapkat po cestě, to se mi moc
často nestává. A když už, obvykle bývá cesta dlouhá. To však neplatí
v Píseckých horách. Písecké hory mají lesy, ve kterých není cesta dlouhá
ani chvilku. A to ani v případě, že musím tlapkat po cestě. Cesty zde
nejsou dlouhé a rovné. Cesty v Píseckých horách jsou samá zatáčka. A co se
ukrývá za zatáčkou, to dopředu nikdo nikdy neví.
S kebulí plnou myšlenek proč
jsou Písecké hory tak jiné než všechny ostatní hory co znám, jsem tlapkal stále
kupředu. Než jsem se nadál, přistihl jsem se, že svištím s větrem o závod
z pořádného srázu a ještě si spokojeně vrtím chvostem. Svištěl jsem ták
rychle, že i kebule vyhlásila pohotovost.
Kam mne tlapky nesly, neměl jsem
tušení. Svištěl jsem ze srázu, probíhal kolem pařezů. Famfrňák větřil omamnou
vůni, za kterou mi tlapky nesly. A kebule? Ta nevěděla, zda má mít obavy nebo
se těšit na místo, kde se tlapky zastaví.
Po několika rychlých krocích, po
několika dlouhých skocích a přeskočených pařezech, zastavily mé tlapky na
místě, kde jsem byl po kolena v bahýnku. Jen to mlasklo. To vám štěknu
kamarádi, to vám byla paráda. Stál jsem
po kolena ve voňavém teploučkém bahýnku, kamarád Puňťa mi vyhříval hřbet a les
kolem mne ták krásně voněl. Dokonce i kamarády divočáky jsem navětřil.
Jen co jsem navětřil kamarády
divočáky, pořádně jsem se rozhlédl kolem sebe. Kousek ode mne, rostly mladé
stromky, ale žádná velká houština to nebyla. Přímo přede mnou byly pařezy
obalené bahýnkem. A do bahýnka, kde jsem se právě rochnil, vedlo tolik stop
mých kámošů, že než jsem se stihnul pořádně vyláznit, raději jsem svištěl
zpátky k člobrdici. Věděl jsem, že stopa kámošů divočáků není nejmladší,
ale co kdyby náhodou někde poblíž chrapouňovali? Než kamaráda divočáka
probudit, to je lepší zkoumat les z cesty. Obzvlášť nyní. Když všude v lesích pobíhají roztomilá
pyžámková prasátka. A k těm není radno se přibližovat, natožpak je
znenadání probudit. To i sebeklidnější divočáčí mamina umí svištět
s větrem o závod a má takovou výdrž, že se jí nedá utéct. Ke všemu má
obvykle v tandemu kamarádku. Ty dvě když spojí síly, to jsou pak fofry.
Od nedokončené bahenní lázně už
jsem se z cesty nevzdálil. Raději jsem tlapkal po boku člobrdice, někdy i
kousek před ní. Prohlížel jsem si les z cesty, prohlížel jsem si krmelce,
když jsem se zničehonic ocitl pod skálou. Skálou nevysokou, ale ani ne moc
nízkou. Dotlapkal jsem do míst, kde jsem poznal, že tu asi býval lom. Lom,
který není zakreslen vůbec v žádné mapě, ale jeho pozůstatky si může každý
z cesty prohlédnout.
Po krátkém tlapkání po zpevněné
cestě jsem brzy odbočil do parádní bučiny. Bučiny, kde buky byly dávno bez
listí a začínaly pučet. Byl jsem v bučině, kde se měkoučká lesní cesta
maskovala spadaným listím. A že ho tu bylo.
Brodil jsem se spadaným listím,
užíval jsem si zpěv ptáčků. Už ani nevím, jak dlouho jsem bučinou tlapkal, když
v tom, najednou, zničehonic, stál jsem na rozcestí a přímo přede mnou, za
mladými buky a několika málo keři, objevil jsem díru v zemi.
To se ví, nebyla to ledajaká
díra. Objevil jsem další lom. Ale tento lom byl úplně jiný, než lom předchozí.
Tento lom jsem si mohl prohlédnout jenom z výšky. Do lomu jsem se
neodvážil. Vždyť všude, kam očadlo dohlédlo, vidělo jen ohromnou díru a spadané
listí. Jen v hloubce hluboké byla jeskyňka. Jeskyňka tak tajemná, že celé
mé já chtělo jít na průzkum. Ale dnes jsem výletoval s rozumem, a ten mi
průzkum nedovolil.
To vám štěknu kamarádi, za tak
krátké toulání potkat tolika lomů. Některé vysoké, které se dají prohlédnout
zdola, jiné dlouhé a jen jeden hluboký, který překvapí svou velikostí. I proto
mám Písecké hory rád. Jsou plné tajemství a tajemných lomů. Lomů, které tak
krásně splynuly s přírodou, že dnes již málokdo pozná, že se zde kdysi
dávno těžilo. Snad jen podle laviček podél cesty se dá soudit, kde je skála a
kde je bývalý lom. A někdy ani to ne, neboť laviček a odpočinkových míst je tu
tolik, že nejen bývalé lomy se dají z míst prohlížet.
Lom naleznete zde: https://mapy.cz/s/jobogutaso
Rád bych poděkoval společnosti Lesy města Písek, která se
podílela na vzniku tohoto článku. Více o společnosti a jejích aktivitách se
dočtete na internetových stránkách https://lmpisek.cz/.
