Když se touláte pohádkovou
přírodou, může se vám stát, že objevíte po čertech krásná místa. Může se vám
ovšem také stát, že některá místa nejsou jenom po čertech krásná, ale i po
čertech pojmenovaná. Třeba jako Čertovo vřeteno, skalní útvar ukrytý v hlubokých
brdských lesích. A o tom vám štěknu dnes.
Tlapky mne nesly asfaltovou
cestou z mírného kopečka hlubokými lesy chráněné krajinné oblasti Brdy. Do
kroku mi pěli ptáčci, Puňťa mi svými paprsky vyhříval kožíšek a mne se
tlapkalo, jedna radost. Les, kterým jsem tlapkal, krásně voněl. Vysoké smrky mi
co chvíli zastínily kožíšek, aby se ke mne Puňťovy paprsky nedostaly. Bylo však
takové teplíčko, že jsem za to byl rád. Po dlouhé době byl jarní den takový,
jaký by měl být.
Tlapkalo se mi, jedna radost.
Užíval jsem si vůni lesa, prohlížel jsem si pěšinky vedoucí mezi stromy a do
kroku jsem si spokojeně vrtěl chvostem. Nikam jsem nespěchal. Užíval jsem si
chvíli tady a teď a spokojeně jsem si poštěkával pod fousky, jak je to krásné,
nemuset svištět každou pěšinkou.
Co vám budu štěkat kamarádi. Ne,
že by mne svištění po pěšinkách nechybělo. Jenže pod vysokými smrky byla
spousta keřů. A tam já nesmím. Podle stop jsem poznal, že tu bydlí spousta
kámošek srnek i spousta kámošů divočáků. A ani bych se moc nedivil, že by tu
bydlel i kámoš zajoch. A rušit kámoše v tuto jarní dobu? To přeci
nepřipadá v úvahu. Nyní potřebují spoustu klidu. A co víc, zajoch, ten mne
zmerčit, hopká do lesa, srnka mne zmerčit, sviští do lesa, ale narazit tak na
divočáka, tak ten nemusí svištět do lesa. A to by nemuselo dopadnout dobře.
Sice umím svištět rychleji než rychleji, ale nepřejte si vidět naštvanou divočáčí
maminu. To by byly fofry. I když, i ona by nejspíš zahnala pyžámkové čuníky do
lesa, její kámoška už by se za nimi vydat nemusela. A to přeci nebudu pokoušet.
Nejen díky kamarádským vztahům
s místními kámoši, ale i díky velkému respektu z kámošek divočaček,
jsem se raději držel na cestě. A o nic jsem nepřišel. Vlastně mi šla cesta ták
krásně od tlapek, že jsem se nestačil divit. Protlapkal jsem několik zatáček,
protlapkal jsem rovinku, když v tom, najednou, zničehonic, se les kolem
mne změnil. Ta tam byly keře, ta tam byla tráva. Byl jsem v místě, kde
bylo pod vysokými jehličnany jehličí. A v jehličí byla spousta pěšinek.
Tady jsem se mohl rozsvištět rychleji než rychle. Tady jsem mohl svištět
s větrem o závod a nemusel jsem se bát, že někoho vyruším. Tady jsem mohl
svištět podle svého. A kdybych jenom mohl svištět. Tady už jsem svištěl ták
rychle, že ušadla mi tak tak držela na kebuli. Svištěl jsem ták rychle, až mi
od tlapek odlétalo jehličí. Svištěl jsem ták rychle, až to mlasklo a já byl po
kotníky v říčce Skalici.
Jen co mi vodička pod tlapami
mlaskla, rozsvištěl jsem se ještě rychleji než rychle. Svištěl jsem vodičkou,
vrtěl jsem si chvostem a měl jsem takovou radost, jako už dlouho ne. Když mi
síly docházely, vyměnil jsem svištění za poposkakování. Co chvilku jsem strčil
kebuli pod vodu, abych jí o mrňousek dál vystrčil. Co chvíli jsem si do vodičky
lehl, abych si schladil bříško.
Proskotačil jsem se namísto, kde
se říčka Skalice rozděluje, aby se opodál zase spojila. Doskotačil jsem na
místo, kde to moc dobře znám. Doskotačil jsem na místo, které je po čertech
krásné. Doskotačil jsem na místo, kde mi to štěklo. Štěklo mi, že jsem nejen na
po čertech krásném místě. Doštěklo mi, že nedaleko je i místo po čertech
pojmenované.
Jen co mi štěklo, že opodál je
místo opravdu pohádkové, vysvištěl jsem z říčky, vysvištěl jsem kopeček,
přesvištěl jsem cestu a už jsem svištěl do kopečka vstříc novému dobrodružství.
Míjel smrk za smrkem, míjel jsem
pidi stromky. Obsvištěl jsem balvan a v mžiku jsem stál pod skálou. Skálou
menší než velkou, ale větší než malou. Stál jsem pod skálou, kde jsem si
prohlížel kebuli želvy a kebuli orla. To se ví, nebyli to kámoši z říše
zvířat, nebyli ani namalovaní. Skála však má převisy, které z určitého
pohledu vypadají kebule zvířat a tváří se tak, jako by skálu hlídaly.
Kebule kámošů jsem nechal za
chvostem. Prozkoumal jsem skálu a v mžiku jsem už svištěl k buku,
který je porostlý spoustou chorošů. Ten tu stojí roky a stále je na něj parádní
podívaná. Když jsem měl v merku i buk, vydal jsem se k čertům.
To se ví, peklo jsem nehledal.
Ale ty čerty ano. Kdykoli, když sem jdu, je hledám a stále jsem je nenašel.
Tlapkal jsem kolem skály, zkoumal jsem převisy. V mžiku jsem byl pod
vřetenem a koukal na druhou stranu skály. Koukal jsem i za skálu, do lesa
hlubšího než hlubokého, koukal jsem na říčku skalici. Očadla jsem si mohl
vykoukat, ale po čertech ani památky.
Když jsem měl v merku
vřeteno, vytlapkal jsem na skálu. Odtud jsem měl po čertech krásný výhled.
Merčil jsem vysoké stromy, merčil jsem bažinu. Merčil jsem buk s choroši,
ale čerty, ty jsem nezmerčil. Tak snad příště. Kdo ví. Ale to by bylo, abych se
tu s čerty nestřetnul.
Čertovo vřeteno je opravdu místo
po čertech krásné. A nejen krásné. Je po čertech i pojmenované. Ovšem to
nejzvláštnější na místě je, že tu žádní čerti nejsou. Ale štěknu vám, kdykoli
se na místo vydám, všichni čerti se mnou šijí. Takže kdo ví, jak to
v tomto případě s čerty na místě je.
Chystáte se na dovolenou do Brd a
přemýšlíte nad ubytováním jen, co by pro kostičku doběhl, od chráněné krajinné
oblasti Brdy? V tom případě vám doporučím ubytovat se v hotelu Pod Kokšínem.
Kromě ubytování v krásném prostředí s milým personálem si můžete zkusit
zahrát golf, vydat se do Brd, kam je to jen pár kroků, nebo se můžete vydat na
výlet do okolních obcí, kde jsou k vidění chaloupky, které se jen tak nevidí. A
pokud nevíte, kam na výlet, sledujte můj Instagram @tulaccinacestach, i tam
najdete mnou prozkoumaná místa.
Čertovo vřeteno naleznete zde: https://mapy.cz/s/cumopecege
