Dnes vám štěknu o tom, jak se
vydal na pól. Ale nebojte se kamarádi, nikam za hranice naší země jsem nejel.
To jen kamarádi ze spolku Rožmitál Vespolek vymysleli výzvu, ve které se
zdolávají póly Rožmitálska. Já už mám v tlapkách póly dva, a to jižní a
západní. Jelikož jsou blízko, vzal jsem je od cesty oba dva. A bylo to super
bájo dobrodrůžo, jak vám štěknu v dnešním příběhu.
Na tento výlet jsem se tak moc
těšil, až jsem si ráno přivstal. V sedm jsem byl po snídani a v devět
už jsem skákal z Volváka v Hutích pod Třemšínem. Tlapky se nedaly
zastavit. Celé mé já se těšilo na tento nezvyklý výlet. Chvost se vrtěl radostí
a očadla byla v pohotovosti. Jen co se tlapky dotkly země, chvost zamával
Volvákovi na rozloučenou a já v mžiku svištěl po asfaltce vstříc novému
dobrodružství.
Netrvalo dlouho a byl jsem za
cedulí označující jedno z nekrásnějších míst v naší zemi, jaké jsem
kdy objevil. Byl jsem v chráněné krajinné oblasti Brdy. Na místě, kde
končí civilizace a začíná ráj. Vždyť jak moc dobře víte, málokdy jsem
v Brdech na někoho narazil. A když jsem člobrdu potkal, tak to byla
legranda. Třeba když mne skupinka člobrdů nazvala medvědem. Tomu jsem se dlouho
smál.
Jen co jsem byl za cedulí, byl
jsem ve svém živlu. Mohl jsem si svištět cestou necestou, hlubokým lesem, přímo
za famfrňákem. Do kroku mi pěli ptáčci,
les krásně voněl a čím rychleji jsem svištěl, tím jsem měl větší radost. Chvíli
jsem svištěl, chvíli jen tak hopkal a užíval si každou chvilku, co tu mohu být.
I kamarád Puňťa občas vykouknul z pozamráčků a pošimral mne svými paprsky
v kožíšku.
Jelikož byl úkol dopředu dán,
ničím jsem se nezdržoval. Svištěl jsem vstříc splnění úkolu a od cesty jsem
kontroloval má oblíbená místa. To se ví, o kontrolách mých oblíbených míst vám
také štěknu, ale dnes ne. To by bylo nadlouho.
Vysvištěl jsem kopeček,
prosvištěl jsem zatáčkou a v mžiku jsem byl u studánky. Od studánky jsem
svištěl přímo za famfrňákem a během chvilky jsem dosvištěl k Třemšínské
boudě. Od boudy jsem prosvištěl ještě kolem Třemšínské studny, tří křížů a než
jsem se nadál, měl jsem v tlapkách několik kilometrů a rochnil se
v lázních pod Partyzánskou studánkou. Až tady jsem se na chvilku zastavil.
Tlapky chtěly své a super bájo lázně jsem za celou cestu ještě nepotkal.
Jen co jsem si odpočinul,
člobrdice mi oznámila, že už jsem blízko jižního pólu a že mám hledat
zajímavost. No jo, ale jakou? Vždyť chráněná krajinná oblast Brdy je jedna zajímavost
za druhou. Vždyť jsem cestou i několik zajímavostí prozkoumal. Na několika
zajímavých místech jsem našel malované kamínky. Dokonce jsem na spoustě
zajímavých míst kamínky ukryl. Tak jakou zajímavost mám hledat?
Se zmatenou kebulí jsem se vrátil
zpět na cestu. Zabočil jsem doleva a tlapkal kupředu rychlostí, tlapka tlapku
mine. Obtlapkal jsem část lesa, kde rostla spousta rozčepýřených stromků. Už už
jsem byl skoro v lese, kde jsou jen vysoké stromy, když v tom,
najednou, zničehonic, na mne po levé tlapce bliklo něco, co tu nikdy předtím
nebylo. Odbočil jsem z cesty, sesvištěl jsem z kopečka a v mžiku
jsem byl pod zajímavostí. Objevil jsem jižní pól.
To vám štěknu kamarádi, ani
nevíte, jakou jsem měl radost. Nejdříve jsem se bál, že zajímavost v záplavě
zajímavostí nenajdu a jižní pól nedobiju. Ale zajímavost není místo, zajímavost
není strom. Zajímavost jsou informace. Informace, které na místo dali kamarádi
ze spolku a ani mne, ani člobrdici neřekli, jak zajímavost vypadá. A já vám to
také neštěknu, vždyť už jsem vám štěkl moc moc nápověd.
Z jižního pólu jsem se vypravil na pól
západní. Z krásného jara, kdy mi do kroku pěli ptáčci, jsem se při
procházení kolem buku Dvojáku ocitl v parádní zimě. Zrovna na tomto
krásném místě začalo chumelit. Chumelilo však jen chvilku, u chaty Moricky už
bylo opět jaro, a u rybníčku za chatou Morickou to vypadalo na léto. Dokud jsem
však nedal tlapku do vodičky. Ta vám byla ták studená, že jsem raději koupání
oželel a putoval dál ke svému cíli.
Opět jsem tlapkal nádherným
hlubokým lesem. Vysoký jehličnan střídal vysoký jehličnan, vedle cesty tekl
potůček. Co chvilku do potůčku, který mne doprovázel, vtékal potůček
z lesa. Netrvalo dlouho a byl jsem na rozcestí. Vydal jsem se doprava a po
dlouhé době svištěl z kopečka.
Cesta mi šla krásně od tlapek. Co
chvilku jsem svištěl slalom mezi vysokými smrky, co chvilku jsem si
z cesty prohlížel vysokou trávu a hledal místní kámoše. Svištět trávou
jsem nemohl, to mi člobrdice zakázala. A měla k tomu správný důvod. Vždyť nyní
se pomalu, ale jistě, rodí na svět spousta mláďátek. A ať už to jsou mláďata
kamarádek srnek, laní, divokých prasat či zajochů, ve vysoké trávě, ve křoví či
v houštinách, mají svůj domov. Domov, do kterého mne nezvali. A jak moc
dobře víte, na nezvanou návštěvu se nechodí. Navíc maminy si mláďata stráží, a
jelikož to jsou kámošky, nechci jim přidělávat starosti.
Cesta mi šla krásně od tlapek a
v mžiku mne dovedla k perníkové chaloupce. U perníkové chaloupky jsem
se vydal doleva a tlapkal dobít západní pól.
Zpevněná cesta, kterou jsem
tlapkal, byla ta tam. Nyní jsem tlapkal
měkoučkou lesní cestou do mírného kopečka. Po chvilce to už nebyla jen měkoučká
lesní cesta. Cesta se změnila na voňavou, hlubokým mlaskavým bahýnkem pokrytou,
lesní cestu. Cestu, o které se mi ani nesnilo. To vám byla paráda. To se ví,
člobrdici se cesta moc nelíbila, ale já z ní měl takovou radost. Radost,
která skončila až na kopečku, kde cesta skončila.
Stále jsem však pokračoval přímo
za famfrňákem. V kostech jsem cítil, že už jsem skoro v cíli.
Přeskákal jsem přes větve, obtlapkal jsem oplocenku a najednou jsem stál
v místě, kde bylo tolik pidi stromků, tolik mini stromků a tolik rozčepýřených
stromků, že jsem nevěděl kudy kam. Byl jsem na místě, kam dál nesmím. Žádným
směrem. A tady jsem měl hledat bod.
Jako poslušný Frája jsem se
rozhodl, že dostojím svému jménu a nechal jsem hledání na člobrdici. Sednul
jsem si k pařezu a čekal. Za chvilku jsem tlapkal vedle člobrdice, která
pól hledala podle mapy a dokonce i GPSky. Když však byla podle mapy
v cíli, hledání bylo na mne. Udělal jsem jen pár kroků k hustému
porostu, když v tom, najednou, zničehonic, se ozval takový rachot, až jsem
nadskočil. Stál jsem mezi stromky, vysokými sotva po má kolena a koukal do
hlubokého lesa, kam jsem se ani vydat nechtěl, a viděl jsem, jak mizí jedna
velká divočáčí kámoška a za ní spousta malých pyžámkových prasátek. Druhá velká
divočáčí kámoška se také rozeběhla, ale zastavila opodál a koukala, co budu
dělat.
To vám štěknu kamarádi, stále
tlupu pyžámkových prasátek a dvě kámošky divočačky vidím. Dokonce i v noci
se mi o ní zdá. A štěknu vám, potkat kamarádky divočačky nyní, když mají kopec
mláďat, to nemusí být legranda. Je lepší se od nich drže dál a hlavně je nezastrašovat.
Je nutné být v klidu a rychle vyklidit prostor. Stejně, jako jsem to
udělal já.
Západní pól Rožmitálska jsem
nenašel. Tedy, západní pól jsem podle mapy dobil, ale zajímavost, tu jsem
nenašel. Ne, že bych se bál, ale tohle místo není můj domov. A navíc, opravdu
není bezpečné. To však kamarádi ze spolku netušili. Proto vám doporučuji, až se
vydáte dobít západní pól Rožmitálska, nechoďte do houští. Dojděte na místo
podle mapy, vyfoťte si snímek displeje telefonu s vaší polohou, aby bylo
vidět, že jste na místě opravdu byli, ale neriskujte. Dobití pólů Rožmitálska
je hra, která má pobavit. Hra, která vám má ukázat zajímavost z tohoto
krásného území. Není to hra na hrdiny, není proto třeba riskovat.
