Občas mne tlapky zanesou na
místa, která jsou člobrdy hodně oblíbená. Tentokrát mne zanesly na hrad Zvíkov.
To vám štěknu kamarádi, ani nevíte, jak moc mne hrad překvapil.
Jen co jsem vyskočil
z Volváka na parkoviště, nestačil jsem valit očadla. Po levé tlapce
jsem měl les, u sebe kámoše Volváka a jinak jsem byl na parkovišti sám
s člobrdicí. To vám bylo tolik
prostoru, že jsem neudržel tlapky v klidu a musel se jít prosvištět.
Svištěl jsem ták rychle, že mi parkoviště bylo malé. K člobrdici jsem se
vracel lesem a s radostí mne vlastní jsem ani nepřibrzdil a prosvištěl se
po louce jen kousek od člobrdice. Kolik koleček jsem takto dal, to už vám
neštěknu. Než jsem se nadál, už mne volala člobrdice a já jako správný parťapka
vyrazil po jejím boku vstříc novému dobrodružství.
Volváka jsem nechal za chvostem a
v mžiku jsem byl na silnici. Kousek jsem tlapkal po asfaltce, po které
smějí jezdit auta, abych jen o mrňousek dál dotlapkal na místo, kde je cedule,
že dál už auta nesmějí. Tady už jsem mohl svištět skoro podle svého. To se ví,
že jsem nemohl svištět jako na louce, všude, kam mne tlapky nesou. Ale po
straně silnice, to jsem svištět mohl.
Tlapky mne nesly z mírného
kopečka. Po pravé tlapce jsem měl les a malý val, po levé tlapce jsem měl sráz,
který zakončovaly skály, a pod ním tekla spousta vodičky. Podél cesty rostly
vysoké stromy a já po dlouhé době tlapkal stínem. Stínem, který za slunečných
dní přijde vhod.
Netlapkal jsem dlouho a po pravé
tlapce jsem zmerčil něco, co bych na místě nečekal. Zmerčil jsem malou oválnou
věž, která vypadala jako malý altánek. Jenže odpočinout se v ní nedalo.
K čemu vížka sloužila, to je mi dodnes záhadou, za prohlédnutí však stála.
Jen mrňousek od této vížky jsem objevil křížek. Co křížek, asi spíše kapličku.
Stavbička to byla vytáhlá. Stála na jedné nožce a měla tolik okének, že jsem je
nespočítal. Ale křížku nad okénky, toho jsem si všimnul.
Po prozkoumání vížky a kapličky
jsem se vydal dál, z mírného kopečka, přímo za famfrňákem. Val, který mne
dosud doprovázel po pravé tlapce, se změnil na skalku. Krásnou skalku, ze které
co chvilku čněl pořádný balvan. Co chvilku skalka vybízela k posezení, co
chvilku jsem si prohlížel tajemný výklenek.
Čím déle jsem tlapkal
z kopečka, tím více se mé okolí měnilo. Vysoké stromy pomalu mizely, až
zmizely úplně. Tam, kde stromy přestaly stínit cestu, vyrostla zídka. Skalka po
pravé tlapce vyrostla a změnila se ve skálu. Nestíhal jsem valit očadla, kolik
změn se najednou stalo, když v tom jsem dotlapkal do zatáčky a on tam
stál. V celé své majestátní kráse. Přímo přede mnou, zničehonic, vyrostl
hrad. Hrad s vysokou hubenou věží.
Jen co jsem hrad zmerčil,
neudržel jsem tlapky v klidu a vyrazil jsem kupředu. Jen několik málo
kroků jsem kupředu svištěl, když mne zavolala člobrdice zpět. To se ví, moc se
i vracet nechtělo. Ale poslouchat se musí. Jen co se ke mne zavolání dostalo,
otočil jsem se a svištěl jsem zpět k člobrdici. Jen co jsem člobrdici
obsvištěl, už jsem se chystal zpátky k hradu, když v tom najednou,
zničehonic, si člobrdice usmyslela, že odsud už budu tlapkat po jejím boku. To
se ví, velkou radost jsem z toho neměl. Vždyť já se viděl na hradě. Ale
nedalo se svítit.
Po boku člobrdice jsem dotlapkal
až k hradní bráně. Tady jsem se i já dobrovolně zastavil. Přímo přede mnou
byla otevřená brána, která mne zvala na návštěvu. Hned vedle brány stála hubená
vysoká věž, která už z dálky pozorovala každého, kdo se k hradu
přiblíží. Protlapkal jsem kolem nenápadné kapličky, protlapkal jsem bránou a
najednou jsem se ocitl na hradě. Hradě tak krásném a stinném. Nikde ani živoly,
nikde ani člobrdy. Jen zpěv ptáčků se z hradu ozýval. To vám byla taková
nádhera, kterou bych tu nečekal.
S překvapeným výrazem jsem
vyrazil kupředu. Tlapka míjela tlapku, očadla si prohlížela každý kousek hradu.
Ušadla poslouchala zpěv ptáčků a famfrňák větřil vůně dávno minulé. Protlapkal
jsem další bránou a ocitl se na nádvoří.
Stál jsem na nádvoří, a nestačil
valit očadla. Tolik zákoutí jsem tu nečekal. Zeď střídala zeď. Co chvilku jsem
merčil tajemný průchod. Některý vedl na trávník, jiný za další zeď. Některý
průchod vedl na vyhlídku a některý, světe, div se, nikam. Jen mrňousek přede
mnou byla část hradu, která je momentálně uzavřená. To mi ovšem vůbec nevadilo.
Vždyť tady bylo tolik tajemných a zajímavých míst. Navíc jsem celý hrad měl sám
pro sebe.
Už mi chybělo projít jen jednou
bránou, jinak jsem měl celý hrad prozkoumaný. Myslel jsem si, že už je konec
výletu. Tlapky mne sotva nesly, celé mé já se radovalo. Jenže jen co jsem
prošel poslední bránou, prostor přede mnou se otevřel a já jsem stál
v další části hradu, plné spousty tajemných zákoutí.
Stál jsem na místě ještě větším,
než jaké jsem dosud prozkoumal. Stál jsem na místě, kde bylo tolik zdí, zákoutí
a mříží, že jsem nevěděl kudy kam. Vypravil jsem se po cestě, která mne do této
části hradu přivedla. K mému překvapení mne cesta dovedla k další
bráně. K bráně, která vede do míst, kde kotví lodě, co na hrad vozí v létě
člobrdy. Tato brána však byla zavřená. Jako jediná. Zato se přede mnou otevřel
další prostor. Tentokrát plný zeleně a laviček.
Vydal jsem se k lavičkám, že
si odpočinu. Jen co jsem po trávníku udělal několik málo kroků, uviděl jsem
vyhlídkovou plošinu. V tu chvíli bylo po odpočinku. Zvědavost mi nedala a
já se musel jít pokochat výhledem. To, co jsem uviděl, to vám byla paráda.
Koukal jsem na spousty skal, koukal jsem na lesy. Koukal jsem, jak kolem hradu
ze všech stran teče spousta vodičky. Tedy, spousta vodičky. Teče tu zatím hodně
vodičky, spousta jí tudy teprve poteče. Ale i tak to byl parádní výhled do
parádní přírody. Byl to výhled, který mne připravil i o poslední zbytky sil.
To vám štěknu kamarádi, tenhle
výlet se opravdu povedl. Kdo si chcete užít hrad jako já, je nejvyšší čas
vyrazit. Až bude turistická sezóna, budete si moci prohlédnout interiér hradu.
Ale hrad zvenku už si v celé jeho kráse tak jako já neprohlédnete. Na místě
v sezóně určitě sami nebudete. Ale nyní, nyní si hrad užijete se všemi
jeho zákoutími. A to stojí za to.
