
Občas mne tlapky zanesou na
místo, kde jsem již byl. Někdy se stane, že jsem na místě byl i nedávno. To
samé se mi stalo tentokrát. Tlapky mne zanesly na Vyhlídku píseckých lesníků
v Píseckých horách. Ale není to Vyhlídka píseckých lesníků, o které vám
tentokrát štěknu. Dnes vám štěknu o Lesnickém Slavínu, který je na Vyhlídce
píseckých lesníků, ale minule jsem vám o něm neštěkl. A víte proč? Protože byl
ukrytý pod sněhem.
Tlapky mne nesly měkoučkou lesní
cestou hlubokými lesy Píseckých hor. Les krásně voněl, do kroku mi pěli ptáčci
a nebylo chvilky, kdy by mne nedoprovázely sluneční paprsky kamaráda Puňti,
který na mne shlížel z krásně modré oblohy. Oblohy tak modré, že mráčku by
na ní jeden pohledal.
Tlapkal jsem hlubokým lesem a
spokojeně si vrtěl chvostem. Vysoký strom střídal strom. Jehličnaté stromy
doplňovaly stromy listnaté. Ve spadaném jehličí a listí se občas schoval
balvan, občas pařez. Celou krásu místního lesa doplňovaly koberce zeleňoučkého
mechu a občas kapradí. Nevěděl jsem kam koukat dřív. Nevěděl jsem, zda mám
svištět s větrem o závod, nebo tlapkat pokojným krokem po boku člobrdice.
Chtěl jsem si krásu a vůni místního lesa užít co nejvíce.
Co chvilku jsem seběhl
z cesty, abych prozkoumal pěšinku, kterou tu vyšlapali mí lesní kámoši. Co
chvilku jsem se vrátil zpátky na cestu, aby nebylo člobrdici smutno. Jak jsem
tak tlapkal chvilku pěšinkou, chvilku po boku člobrdice, cesta mi utekla ták
rychle, že než jsme se nadál, stál jsem v zatáčce, kterou jsem si moc
dobře pamatoval.
Kopnul jsem do vrtule a svištěl
s větrem o závod. Svištěl jsem měkoučkou lesní cestou pokrytou jehličím,
vedoucí pod vysokými jehličnany. Prosvištěl jsem zatáčkou, prosvištěl jsem přes
rozcestí a v mžiku jsem byl v přístřešku na Vyhlídce píseckých
lesníků a koukal přes stromy do dálky daleké.
Netrvalo dlouho a připojila se ke
mne člobrdice. Po malém odpočinku jsem svištěl prozkoumat okolí. Vždyť jediné,
co jsem na místě poznával, byl krom zatáčky, která mne na místo přivedla, právě
přístřešek, ve kterém jsem si odpočinul. Vše ostatní co očadla merčila, jsem
nepoznával.
Všude, kam očadlo dohlédlo,
vidělo spoustu balvanů. K balvanům vedly cesty a pěšinky. Cesty, které se
mezi balvany kroutily jako had. Cesty, které se co chvilku prolnuly, aby se jen
o mrňousek dál rozdělily. Mezi cestami a balvany bylo tolik od sluníčka vyhřáté
travičky, že jsem nevěděl, zda chci svištět cestou nebo po trávě.
Rozhodnutí které padlo, bylo
jasné. Svištěl jsem cestou necestou, trávou netrávou, po malém plácku před
Vyhlídkou píseckých lesníků. Prohlížel jsem si balvany s letopočty
odkazujícími na sjezdy lesníků, prohlížel jsem si balvany, odkazující i na jiné
historické milníky českého lesnictví, třeba památník zakladatelům časopisu
Lesnická práce.
Když jsem měl v merku
všechny letopočty a další milníky, vrátil jsem se do přístřešku a naposledy si
užil vyhlídku. Nikdy nevím, kam mne tlapky zanesou. Jediné co s jistotou
vím je, že sem se ještě určitě podívám. Vždyť je tu ták krásně. A ať již půjdu
za vyhlídkou, za historií nebo jen tak za odpočinkem, vždy si přijdu na své.
Na své si určitě přijdou i
hledači malovaných kamínků. Jak moc dobře víte, kudy tlapkám, tudy člobrdice
kamínky trousí. Takže kdo má očadla na stopkách, měl by nějaký kamínek najít.
Ať již můj nebo cizí. Můj kamínek snadno poznáte, je totiž podepsaný. A až jej
najdete, budu moc rád, když se se mnou o nález podělíte, ať již na Facebooku,
kde mne najdete jako @Tuláčci, nebo na Instagramu, kde mne najdete jako
@tulaccinacestach. Kamínek si samozřejmě můžete nechat, nebo jej přemístit. A
nezapomeňte, kdo sleduje Instagram @tulaccinacestach, o tom, kde momentálně
kamínky s člobrdicí trousím, se dozví o chvilku dříve, než kdo sleduje
pouze můj Facebook.
Lesnická Slavín naleznete zde: https://mapy.cz/s/nunureneja