Naučná stezka Cesta drahokamů

 

 Dnes vám štěknu o naučné stezce Cesta drahokamů, kterou najdete v Píseckých horách. Stezka začíná na Americe, vede kolem obory u Vodáka a končí u lesní chaty v Živci. Naučná stezka vede částí Píseckých hor, kde je mnoho zajímavých zastavení. O některých jsem vám již štěknul, o některých vám teprve štěknu. Dnešní článek bude opravdu jen o naučné stezce.

 Jen co jsem vyskočil z Volváka, byl jsem ve svém živlu. Stál jsem na kraji lesa, jen přes silnici od posledních píseckých domů. Stál jsem v místech, kde končí město a začíná příroda. Příroda krásných Píseckých hor, které jsem si tak moc oblíbil, že se do nich rád vracím.

 Netrvalo dlouho a mohl jsem vyrazit vstříc novému dobrodružství. Od Volváka jsem tlapkal chodníčkem na začátek naučné stezky Cesta drahokamů, která začínala jen pár kroků ode mne. Od první naučné tabule jsem se vydal krásně značenou stezkou do mírného kopečka.

 Tlapky mne nesly měkoučkou lesní cestou do mírného kopečka. Ze začátku jsem musel tlapkat po boku člobrdice, ale než jsem se nadál, už jsem v lese tak hlubokém, že po blízkých domcích nebylo ani vidu, ani slechu. Tady už jsem mohl svištět s větrem v kožíšku a s radostným vrtěním chvostem kupředu.

 Minul jsem bývalý turmalínový lomeček, prosvištěl jsem místem, kde zrovna člobrda kácel stromy. Měl jsem veliké štěstí, že jsem přitlapkal právě v čas, abych nemusel z naučné stezky stlapkávat. Než jsem se nadál, vysvištěl jsem kopeček a napojil se na sportovní stezku. To vám štěknu kamarádi, já si tu svištím za vědomostmi a člobrdice si od cesty protahuje celé své já.  Ale číst naučné cedule, to mi nezapomněla.

 Spokojeně jsem tlapkal nádherným lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Místy byl les plný jehličnatých stromů, místy byl les samý buk. Minul jsem několik oplocenek, ale z hlubokého lesa jsem za celou cestu nevytlapkal. Do kroku mi pěli ptáčci, nad kebulí se mi co chvíli ukazoval kamarád Puňťa. Les krásně voněl a já si užíval každou chvilku.

 Než jsem se nadál, stál jsem u pomníku. Pomníku, který v hlubokém lese kdosi vystavěl na paměť 130 let lesnictví v Písku. Od pomníku jsem pokračoval krásně značenou naučnou stezkou doprava a v mžiku jsem byl u dalšího památníku. Vlastně rovnou u dvou památníků. Jeden památník odkazoval na výročí 75 let od založení skautingu v Písku a druhý vzpomínal bývalé lesní divadlo. Oba pomníky byly jen mrňousek od sebe. Dělila je cesta, po které jsem tlapkal. V místech nechyběly ani lavičky vybízející k odpočinku a ohniště. To vám štěknu kamarádi, vůbec mi kebule nebere jak je možné, že v Píseckých horách je tolik míst k odpočinku. Tolik míst s ohništěm, u kterého je připravené dřevo. Podobná místa jsem opravdu ještě nikde jinde nikdy nepotkal. Ale v Píseckých horách? Tady je potkávám stále. A jsem za to moc rád.

 Od pomníků jsem tlapkal dále krásnou lesní cestou. Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem na rozcestí. K mému překvapení jsem měl tlapkat uzounkou pěšinkou mezi spoustou rozčepýřených stromků z prudšího kopečka. Sama naučná stezka mne vedla do míst, kam sám tlapkat nesmím. A světe div se, opravdu jsem si tuto část cesty užíval.

 Uzounkou pěšinkou vedoucí mezi mladými rozčepýřenými stromky jsem dotlapkal k asfaltové silnici. Les plný jehličnatých stromů zmizel stejně rychle, jako skončila uzounká pěšinka. Najednou jsem stál v super bájo bučině, kde jsem objevil vyšlapanou pěšinku, pokrytou spadaným listím. Ani nevíte, jak moc jsem byl rád, že nemusím tlapkat po silnici, ale mohu svištět s větrem v kožíšku příjemnou lesní pěšinkou. Pěšinka mne zavedla k parádní naučné tabuli, snad té nejhezčí, kterou jsem za celou cestu potkal. Bylo na ní tolik barevných obrázků. Poznával jsem kámoše žabáky, poznával jsem kámošky ještěrky. Zatím jsem míjel tabule, kde byl malý obrázek a spousta písmenek, které mi musela přečíst člobrdice. Nyní jsem stál u parádní tabule, která mluvila za vše.

 Jen co jsem měl tabuli nastudovanou, pokračoval jsem v cestě. Nyní chvilku po asfaltu, ale to mi nebránilo vedle silnice hledat mé obojživelné kámoše. Vždyť kde jinde by měli být než zde, jen mrňousek od místa, kde se o nich tak krásně píše. Než jsem stihnul najít prvního obojživelného kámoše, stál jsem na rozcestí Na Vohybadle, jen mrňousek od odpočinkového přístřešku.

 Jen co jsem přístřešek zmerčil, hned jsem na hledání obojživelných kámošů zapomněl. Jednak jsem celou cestu na žádného kámoše nenarazil, ale co bylo hlavní, značka, kterou jsem měl za úkol sledovat, mne zavedla na krásnou lesní cestu. Lesní cestu, kde jsou vyjeté koleje plné čvachtavého bahýnka. Bahýnka, které maskuje spadané jehličí a místy odvanuté listí z končící bučiny. K mému překvapení bahýnko v cestě objevila jako první člobrdice. Ta si do něj šlápla, jen to mlasklo.

 Od rozcestí jsem opět tlapkal jehličnatým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké jehličnany. Po pravé tlapce jsem chvilku merčil zahrádkářskou kolonii, po levé tlapce vpovzdálí parádní kopec. Těch pěšinek co pod stromy bylo, to byla paráda. Naučný výlet nenaučný výlet, musel jsem se prosvištět. Kopnul jsem do vrtule a v mžiku jsem svištěl s větrem o závod a Puňťovými paprsky v kožíšku po cestičce kámošek srnek, abych se jen o mrňousek dál jinou pěšinkou vracel zpátky k člobrdici.

 Jen co jsem se vrátil vylítaný na cestu k člobrdici, vysoké stromy zmizely a nahradily je mladé rozčepýřené stromky. Mezi nimi jsem tlapkal tak dlouho, až jsem dotlapkal k brodu. To vám štěknu kamarádi, brod není nijak velký a dá se snadno přehupsnout. Ale jen mrňousek od brodu jsou super bájo lázně. A ty ták krásně voní. To se ví, neodolal jsem. Než člobrdice  přehupsla přes brod, já se po kolena vyláznil.

 Jen co jsem byl vylázněn, vrátil jsem se na cestu k člobrdici. Než jsem se stihnul pořádně rozkoukat, už jsem byl na rozcestí Flekačky a tady teprve začal můj pořádný průzkumný výlet. Mnoho naučných tabulí mi člobrdice přečetla, mnoho tabulí jsem si prohlédl sám. Ale od Flekaček, to byla jiná. Co chvilku jsem se dozvěděl něco zajímavého. Ať již o místním porostu nebo o mých místních kámoších. Tady naučná tabule střídala naučnou tabuli.

 Čím déle jsem od Flekaček tlapkal, tím jsem byl chytřejší. Čím chytřejší jsem byl, tím více jsem stoupal. A to nemyslím jen ve znalostech. Čím déle jsem tlapkal měkoučkou lesní cestou, tím větší kopeček jsem zdolával. Než jsem se nadál, ocitl jsem se v místě, kde kvetla spousta jarních kytiček. Mezi jarními kytičkami jsem zmerčil další naučnou tabuli a vedle tabule jsem zmerčil tajemnou pěšinku. Pěšinku, kterou z obou stran svíral prudký sráz. Sráz porostlý vysokými stromy.

 To se ví, neodolal jsem. Jen co jsem pěšinku uviděl, už jsem svištěl kupředu. Pěšinka byla tak úzká a tak se kroutila, že jsem byl moc zvědav, kam mne zavede. Nevím, kolikrát se pěšinka zatočila, nevím, jak dlouho jsem tlapkal, když v tom, zničehonic, se strmé srázy rozestoupily a já jsem stál v lomu. Pěšinka mne zavedla do bývalého žulového lomu Za Dudáčkem, o kterém vám štěknu v jiném příběhu. To, co jsem tu objevil, je totiž na delší štěk.

 Jen co jsem měl lom důkladně prozkoumaný, vrátil jsem se na cestu. Chvilku jsem tlapkal z kopečka, chvilku do kopečka. Protlapkal jsem zatáčkou, minul krmelec pro jeleny a laně a další mé lesní kámoše, o kterých člobrdice mluvila jako o vysoké. Minul jsem parádní skálu, stlapkal jsem z cesty a po rychlém prosvištění parádní bučiny a mladých jehličnatých stromků, ocitl jsem se u dalšího bývalého lomu. Tlapky mne donesly k bývalému živcovému lomu Nad Novým rybníkem. Zde se prý nacházel a lehce radioaktivní písekit, který se nikde jinde nenacházel.

 Jen co jsem měl v merku další lom a spoustu dalších informací, vyrazil jsem do prudkého kopečka. Netrvalo dlouho a prudký kopeček se změnil v kopeček. Jen co jsem dotlapkal na zpevněnou lesní cestu a prosvištěl zatáčkou, už jsem tlapkal z kopečka. Ani nevím, kolik kilometrů jsem usvištěl, když táhlé stoupání nahradilo klesání.

 Než jsem si pořádně užil klesání, opět jsem tlapkal do kopečka. V první větší zatáčce mne značka svedla na měkoučkou lesní cestu. Tady se mi tlapkalo, jedna radost. Co chvilku jsem prozkoumal tajemnou pěšinku, co chvilku jsem se vracel k člobrdici. Po chytrých tabulích tu nebylo ani památky a já si mohl svištět s větrem o závod a Puňtovými paprsky v kožíšku přesně tak, jak to umím jen já.

 Po několika prozkoumaných pěšinkách a několika málo zatáčkách se les přede mnou otevřel a přímo přede mnou, jen mrňousek ode mne, stála obrovská cedule. Za cedulí parádní dům, který můžete znát z filmu. Dále jsem zmerčil dětské hřiště a parádní turistický přístřešek.

 Jen co jsem zmerčil turistický přístřešek, štěklo mi, že jsem v cíli. Kde jinde také zakončit parádní naučný výlet než tady. Na místě, kde svišti vybijí poslední zbytky sil na hřišti a hned se mohou posilnit a odpočinout v krásném přístřešku. Tedy přístřešku. Tak je místo popsáno v mapách. Na konci naučné stezky Cesta drahokamů není obyčejný turistický přístřešek. Tady je parádní turistická chata. Chata, která opravdu svádí k odpočinku. Odpočinku, který je tak důležitý na návrat. Naučná stezka totiž končí v hloubi Píseckých hor, v místech, kde se dá prozkoumat tolik zajímavých míst.

 To vám štěknu kamarádi, naučná stezka Cesta drahokamů je jedna z nejhezčích naučných stezek, které jsem navštívil. Vede krásnou přírodou, má spoustu naučných tabulí a co je nejlepší, končí v místech, odkud se každý může rozhodnout, kudy kam vyrazí. Ať se z konce stezky vydáte rovně, doleva či doprava, vždy budete mít stále co objevovat. A pokud vám zbydou síly, doporučuji vám vyrazit směrem k oboře U Vodáka, kde se můžete zastavit u mých kámošů jelenů, daňků, muflonů a dokonce i malých zvědavých koz.

 Až se vydáte v mých stopách, mějte očadla na stopkách. Pro malé průzkumníky jsem s člobrdicí poschovával malé malované kamínky. Ty si můžete vzít dom. Jsou přeci putovní. A já budu mít velkou radost, když mi pošlete zprávu, až kamínek najdete. Ať už na Facebook @Tuláčci nebo na Instagram @tulaccinacestach.

 

Naučnou stezku najdete zde: https://mapy.cz/s/lukovahufe