Naučná stezka Školní polesí - Hůrka

 Dnes vám štěknu o naučné stezce Školní polesí – Hůrka, kterou najdete nedaleko obce Putim. Tedy, naučná stezka začíná u obce Smrkovice. Ale já jsem chtěl prosvištět i blízkou Putimí, tak jsem se na stezku napojil u Putimi. I tak, až na malý kousek, jsem jí protlapkal celou.

 Od Putimi mne tlapky nesly do mírného kopečka po silnici mezi rodinnými domky. Jen co však Putim skončila, stlapkal jsem ze silnice a v mžiku svištěl po louce. To vám byly fofry. Velká louka mi byla malá. Svištěl jsem kupředu s větrem o závod. Užíval si přítomnost kamaráda Punti na obloze, užíval jsem si jarní vůni louky. Netrvalo dlouho a vysvištěl jsem na kopeček, kde jsem si užíval parádní výhled do dálky daleké. Kam až jsem koukal, to vám neštěknu. Co však vím jistě je, že Putim jsem měl jako na tlapce.

 Po pokochání vyhlídkou, na konci louky, jsem se vrátil opět na silnici. Byl jsem v místech, kam je autům vjezd zakázán. Tady už jsem mohl svištět a užívat si přírodu, jak se sluší a patří.

 Tlapkal jsem lesem. Cesta stále vedla do mírného kopečka. Než jsem se nadál, stál jsem u turistického přístřešku, který se jen tak nevidí. Přivítala mne malá stříška na jedné nožce, kolem které byla dokolečka lavička. Něco podobného jsem ještě neviděl. U přístřešku jsem si prohlédl první naučnou ceduli a pokračoval ve výletování.

 Od přístřešku jsem tlapkal hlouběji do lesa, k rozcestí Hůrky – lov. ch. Tudy naučná stezka nevede. Zato tudy zanedlouho dotlapkáte k lovecké chatě a k památníku lesníkům, obětem druhé světové války. Malý pomník nedaleko chaty je vidět již cesty.

 Když jsem měl v merku pomník, pokračoval jsem dále podél turistického přístřešku do hlubokého lesa. Tlapky mne nesly krásným lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Jen na malém kousku lesa byla mýtina. Svištěl jsem kupředu, s větrem o závod. Než jsem se nadál, dosvištěl jsem k plotu. Jen co ke mne došla člobrdice, pověděla mi, že za plotem bydlí kamarádi divočáci, a že když budu mít štěstí, nějakého uvidím. To se ví, štěstí jsem neměl. A to jsem mu tlapkal naproti. Tlapkal jsem s plotem po pravé tlapce. Už jsem netlapkal do kopečka. Už jsem tlapkal z kopečka. Po levé tlapce jsem měl stále hustý les, po pravé tlapce oboru. Kámoše divočáka jsem neviděl ani v lázních. A že byly super bájo. Voněly až za plot.

 Netrvalo dlouho a obora skončila. A nebyla to jen obora, co v místech skončilo. Les, kterým jsem až doposud tlapkal, po mé pravé tlapce skončil též. Stál jsem v místech, kde přede mnou byla obrovská voliéra, kde bydlela spousta perliček. Tolik kámošek perliček jsem ještě nikdy nezmerčil. Vydal jsem se lesní cestou doprava a nové kámošky měl po levé tlapce.

 Ve voliéře bylo tolik perliček, že bych je nespočítal. Ať jsem se snažil sebevíc, nešlo to. Při počítání perliček jsem úplně přestal sledovat cestu. Tlapky mne nesly stále kupředu, když najednou voliéra skončila a vystřídala jí brána. Brána, kterou stráží obrovská sova. Asi vám nemusím štěkat, jak jsem se sovy lekl. Bylo to takové leknutí, že jsem uskočil. Stačil mi jeden dlouhý skok z leknutí a ocitl jsem se pod cedulí, u malého pomníčku, který byl v místech vystaven k příležitosti 80. narozenin T. G. Masaryka. To se ví, pomníček jsem důkladně prozkoumal a ceduli prostudoval. Zjistil, že kromě pomníku tu byl v roce 1930 založen i Masarykův háj.

 Jen co jsem měl místo v malíku, vrátil jsem se zpět na cestu. Za voliérou s perličkami jsem objevil voliéru plnou kamarádu bažantů. Ty už jsem raději nepočítal a tlapkal stále kupředu. K mému velkému překvapení skončil i les po mé levé tlapce a následovala louka. Velká louka, přes kterou byl parádní výhled do dálky daleké. Než výhled mne ovšem zaujaly dvě pasoucí se laně. To vám byla krása kamarádi. S laněmi jsem se ještě nepotkal. Jen jednou jsem je viděl z dálky a to hned utekly. Ale tyhle dvě kamarádky, ty si mne prohlížely a já si prohlížel je. Stál jsem na cestě, za chvostem hájovnu a já si prohlížel pasoucí se laně.

 Když jsem měl laně v merku, pokračoval jsem dále. Minul jsem rybníček, minul jsem naučnou tabuli. protlapkal jsem kolem ohrady a v mžiku jsem byl v lese. Vydal jsem se doprava a měkoučkou lesní cestou pokračoval do mírného kopečka.

 Tlapky mne nesly lesem plným vysokých jehličnanů. Les, kterým jsem tlapkal, krásně voněl. V místech, kde rostla spousta keřů, nádherně pěli ptáčci. Byl jsem v lese, kde mi cesta šla ták krásně od tlapek, že než jsem se nadál, byl jsem na rozcestí U Šrámka.

 Na rozcestí U Šrámka stála nejen další hájenka, ale i majestátní strom. Strom, na kterém byla spousta vzkazů od kámošů. Jen co jsem se dal do čtení, překvapil mne dinosaurus. Ležel si pod stromem a ani se nehnul. I tak mne pořádně vyděsil. K mému překvapení po něm člobrdice sáhla a zvedla ho ze země. Já, šikula, byl tak zabraný do čtení vzkazů, že jsem si nevšiml, že je dinosaurus namalovaný na kamínku.

 Jen co jsem měl rozcestí v merku a člobrdice měla přečtenou naučnou tabuli, mohl jsem pokračovat ve výletování. Odbočil jsem doprava a s lesem po pravé tlapce a loukou po tlapce levé, svištěl jsem vstříc novému dobrodružství.

 Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Na konci louky se ke mne připojil kámoš motýl a letěl se mnou lesem plným jehličnatých stromů. Co chvilku si zaletěl na rozkvetlou jarní květinku, jinak se mnou držel tempo. Po boku nového kámoše jsem dosvištěl až na rozcestí Hůrky – les.

 Na rozcestí Hůrky – les, hluboký les skončil. Objevil jsem další mýtinu. Mýtinu, která tu vznikla nedávno. Ale jak krásně žila. Tráva už se na mýtině začala zelenat, jarní květiny začaly pučet. Všude, kam mé očadlo dohlédlo, merčil jsem kámoše z říše hmyzu. Co chvilku jsem zmerčil motýla. Jednou žlutého, jindy hnědého. Zmerčil jsem čmeldy i včelky. Kámošů tu bylo, no jé je. Sice ne tolik co v létě, ale na začátku jara bych jich tu tolik nečekal.

 Na rozcestí jsem stlapkal ze zpevněné cesty a vydal jsem se měkoučkou lesní cestou porostlou trávou přes mýtinu do lesa. Po pravé tlapce jsem měl oplocenku, po levé tlapce mýtinu, která dávala domov tolika mým kámošům. Než jsem se nadál, byl jsem opět v lese. Objevil jsem naučnou tabuli a ztratil cestu. Na místě mne čekala pěšinka, která mne zavedla mezi spoustu mladých stromků. Jen co jsem prosvištěl po pěšince mezi mladými stromky, ocitl jsem se opět na zpevněné cestě.

 Opět jsem mohl svištět s větrem o závod. Svištěl jsem lesní cestou kupředu, abych se o kousek dál otočil a svištěl zpátky k člobrdici. Co chvilku jsem minul naučnou ceduli, co chvilku jsem narazil na šestinohého lesního kámoše. Tady se mi svištělo, jedna radost. Naučná cedule střídala naučnou ceduli. Co chvilku jsem svištěl do kopečka, co chvilku jsem svištěl z kopečka. Stále jsem však svištěl krásným voňavým lesem.

 Než jsem se nadál, přisvištěl jsem k rybníčku. Jen v rychlosti jsem smočil kožíšek, abych mohl pokračovat dál. S mokrým kožíškem jsem v mžiku dosvištěl na rozcestí Hořejší rybník. Tady jsem zahnul doprava. Stále jsem svištěl přímo za famfrňákem zpevněnou lesní cestou.

 Kopeček střídal kopeček a naučná tabule naučnou tabuli. V mžiku jsem byl na dalším rozcestí, tentokrát na rozcestí Pod Zubovským vrchem. Tady mne pořádně vyštěkal psí hlídač, co bydlí v místní chaloupce. Ale bydlet v této chaloupce já, také bych jí chránil. Vždyť tahle chaloupka je opravdu na samotě u lesa. Všude, kam očadlo dohlédne, je les. Les, ve kterém bydlí spousta mých lesních kámošů. Jen pod chaloupkou je malý rybníček. 

 Na rozcestí Pod Zubovským vrchem jsem odbočil doprava. Tlapkal jsem hlubokým lesem po zpevněné cestě. V mžiku jsem vysvištěl na malý kopeček, když v tom, najednou, zničehonic, jsem to ucítil. To vám byla vůně. Věděl jsem, že vábivá vůně vychází z krásného místečka, které bude nedaleko. Nasměroval jsem proto famfrňák k obloze a pořádně zavětřil. Natočil jsem kebuli doleva, a nic. Natočil jsem kebuli doprava a tlapky vyrazily. Člobrdice nečlobrdice, hluboký les neles, tlapky vyrazily kupředu, s větrem o závod. Jen pár skoků po zpěvné tlapce udělaly, když celé mé já tlapky snesly na měkoučkou lesní pěšinku. Snesly mne z kopečka a najednou, s hlasitým mlasknutím, hupsly do potoka.

 Abych vám pravdu štěkl, spíše než do potoka mne tlapky zanesly do voňavého bahýnka. Jen maličko vodičky přes bahýnko teklo. Byl jsem skoro po bříško ve voňavém bahýnku, když jsem slyšel, jak na mne člobrdice volá. Moc se mi ven nechtělo, ale poslouchat se musí. Ještě bříško jsem si v bahýnku smočil a v mžiku jsem svištěl pěšinkou k člobrdici.

 K mému velkému překvapení mne člobrdice nevítala s úsměvem. Spíše byla pořádně zmatená. Myslím, že mne zprvu ani nepoznala. Z bahýnka jsem vysvištěl tak rychle, že jsem se ani oklepat nestihl. To jsem stihl až mrňousek od člobrdice.

 Po boku člobrdice jsem pokračoval zpevněnou lesní cestou dále za famfrňákem. Za chvilku jsem dotlapkal ke stromu spadlému přes cestu. Jen co jsem protlapkal mezi větvemi stromu, ucítil jsem další krásnou vůni, tentokrát vůni svěží vodičky. Ani na chvilinku jsem nezaváhal a už jsem svištěl za vůní.

 Obsvištěl jsem kolem naučné tabule, prosvištěl jsem rozcestím. Než jsem se nadál, už jsem byl u rybníku. Krásného velkého rybníku, kde v rákosí seděla volavka. Prosvištěl jsem po hrázi a jen co jsem zmerčil pěšinku, která vedla do vodičky, už jsem byl ve vodě.

 Bahýnko pomalu opouštělo můj kožíšek a bylo všude kolem mne. Já si jen tak plaval a měl jsem ohromnou radost, že je tak krásně. Vždyť jinak bych si zaplavat nemohl. Ale když je jarní den.

 To se ví, neplaval jsem dlouho. Plaval jsem jen tak dlouho, abych se zbavil bahýnka v kožíšku. Pak jsem z rybníku vyskočil a po hrázi se vrátil zpět k člobrdici. S člobrdicí po boku jsem tlapkal dál zpevněnou cestou a za chvilku se ocitl na místě, kde jsem ten den už jednou byl.

 Od rybníku Boubelíkovec mne tlapky zanesly na rozcestí Hůrky - U kamene. Byl jsem na rozcestí, kde můj výlet Putimskou přírodou začal. To vám štěknu kamarádi, tahle naučná stezka, ta mi mnoho dala. Nejen, že jsem si mohl přečíst spoustu zajímavých informací o hospodaření v lese. Ještě jsem si užil výlet parádní přírodou. Užil jsem si i spoustu vyhlídek. A v neposlední řadě člobrdice našla spoustu malovaných kamínků, které jí udělaly velkou radost.

 To se ví, když člobrdice kamínky našla a odnesla, na místě nechala kamínky od nás, Tuláčků. Někdy kamínky poctivě schovala, někde kamínky vyměnila. Kdo tak půjde v mých stopách a bude mít očadla na stopkách, měl by malovaný kamínek objevit. Ať již můj nebo cizí, nález malovaného kamínku vám určitě radost udělá. Pokud chcete vědět, kudy momentálně svištím a trousím kamínky, sledujte Instagram @tulaccinacestach. Na Instagramu sdílím střípky z výletů z místa, kde se právě nacházím. A kde jsem já, jsou i malované kamínky.

 Naučnou stezku naleznete zde: https://mapy.cz/s/hujoruzalo