Krásné jarní dny svádí
k výletu do přírody. A když není času nazbyt a tlapky jsou nedočkavé, je
třeba prosvištět blízké okolí. Nedalo mi to, a po dlouhé době jsem se vypravil
za humna na místa, kde jsem již byl a nebyl zároveň. Jak je to možné? No přeci
tak, že mne na známá místa dovedla naučná stezka, kterou jsem ještě
neprozkoumal. A o jedné naučné stezce vám dnes štěknu.
Jen co jsem se probudil, byl jsem
nezastavení. Venku svítil Puňťa, ptáčci zpívali a zrovna ten den se člobrdici
nechtělo vůbec vstávat. To vám byla dřina, dostat ji z pelechu. Kdyby
jenom z pelechu. To nebyla až taková výzva. Ale přemluvit ji, aby mne
oblékla a svezla na výlet, to už bylo těžší. Nakonec se zadařilo a než padla
devátá, už jsem stál v nedaleké Vrčni, na začátku naučné stezky Štědrý.
Jen co jsem vyskočil z auta,
už jsem tlapkal vstříc novému dobrodružství. To se ví, v obci jsem musel
tlapkat na vodítku. Ale než jsem se nadál, už jsem byl v přírodě a mohl
svištět s větrem o závod. Za posledním domem v obci mne přivítala louka,
zvláštní lesík a dokonce i polní cesta se super bájo brodem, který byť byl
mrňousek od naučné stezky, přivábil mne svou průzračnou vodičkou.
Po krátké koupeli jsem se vrátil
zpět na polní cestu, která mne vedla do mírného kopečka. Tlapkal jsem chvilku
mezi loukami, chvilku mezi lesy. Než jsem se nadál, zmerčil jsem, že značka,
které jsem se musel držet, ukazuje doprava. To jsem musel svištět prozkoumat.
Kopnul jsem do vrtule a už jsem svištěl s větrem o závod. Ušadla mi
plápolala na kebuli, chvost se vrtěl radostí a já v rytmu zpěvu ptáčků a
s Puňťovými paprsky v kožíšku svištěl kupředu, vstříc novému dobrodružství.
Prosvištěl jsem zatáčkou,
prosvištěl jsem mezi keři a už jsem svištěl po louce, která snad neměla konce.
Chvilku jsem svištěl z kopečka, chvilku do kopečka. Už ani nevím, kolik
koleček jsem na louce vysvištěl, když jsem si všimnul cedule. Cedule, kterou
jsem měl najít.
Dosud jsem si myslel, že svištím
ták rychle, že to rychleji nejde. Ale jen co jsem zmerčil ceduli, tlapky
svištěly rychleji než rychle. Po několika velmi rychlých krocích jsem dosvištěl
k ceduli. Jen očkem jsem se na ceduli podíval. V tu chvíli jsem
nestačil valit očadla. Přímo přede mnou, v dáli daleké, jsem merčil Vrčeň
jako na dlani. A kdyby jenom Vrčeň. I Nepomuk jsem merčil. Dokonce i zámek
Zelená hora jsem merčil. To vám byla
taková paráda. Když jsem si užil výhled před sebe, rozhlédl jsem se kolem sebe.
I přírodní park Pod Štědrým jsem měl jako na tlapce. A to jsem zatím
nevysvištěl žádný velký kopec.
Z vyhlídky mne značky po
chvíli zavedly do lesa. Krásného hlubokého lesa, kde se jehličnatý les střídá
s parádní bučinou tak dlouho, až se přemění v les smíšený. Čím
hlouběji v lese jsem byl, tím více jsem si připadal jako v pohádce.
Měkoučkou lesní cestu, po které jsem tlapkal, vystřídala super bájo blátivá
cesta. Vedle cesty vedla jen uzounká pěšinka, pokrytá jehličím a mechem. Jen
občas se na pěšince objevil kořen. Vedle pěšinky bylo tolik kamenů, pařezů a
různých keřů, že mne očadla přecházela údivem. Vše bylo porostlé mechem. Kde
nerostl mech, rostlo kapradí. Les tak krásně voněl, ptáčci pěli koncert, jaký
jsem dlouho neslyšel. Zkrátka opravdová pohádka.
Než jsem si pořádně užil
pohádkového lesa, už jsem tlapkal zpevněnou lesní cestou. Cesta mne vedla stále
do kopečka. Ve chvíli, kdy kopeček začal ještě více stoupat, po levé tlapce
jsem zmerčil vysoko na stromě obrázek Panny Marie. Od Panny Marie už jsem
tlapkal jen chvilku zpevněnou lesní cestou, než jsem zmerčil další směrovku,
která ukazovala doleva.
Odtud už jsem svištěl měkoučkou
lesní cestou pokrytou jehličím a mechem. Občas jsem překročil balvan, občas si
prohlédl kamenné moře a než jsem se nadál, stál jsem u hrobu posledního
vrčeňského Kelta. To vám štěknu kamarádi, tenhle Kelt měl prazvláštní osud. Prý
skonal pod kuchyňským válečkem své družky. Co je na tom pravdy, to vám
neštěknu. Co vám však štěknout mohu je, že hned vedle keltova hrobu stojí jedna
z tabulí naučné stezky, kde se dočtete spoustu zajímavých informací o mých
lesních kámoších. Dokonce se seznámíte s bubem bubem. Toho sice jen tak
neuvidíte, ale věřte mi, je to fešák.
Od hrobu posledního Kelta vedla
má cesta dlouho z kopce. Ono to vlastně ani nijak nešlo. Poslední vrčeňský
Kelt odpočívá na vrcholu Štědrý, nejvyšším bodě přírodního parku Pod Štědrým. A
jak moc dobře víte, když zdoláte vrchol, další cesta vede z kopečka.
V tomto případě nádhernou bučinou. Jen kousek lesa je tu vytěžený, ale na
místě už je oplocenka a brzy tu budou i pidi stromky. Z těchto míst je
parádní vyhlídka na Brdy.
Netrvalo dlouho, a opět jsem
svištěl po zpevněné cestě. Po levé tlapce jsem měl prudký kopec, po pravé
tlapce prudký sráz. Jen má cesta byla rovná. Spokojeně jsem tlapkal pod
vysokými stromy a hledal značky, které protentokrát určovaly můj směr. To vám
štěknu kamarádi, svištět s větrem o závod kudy vás jen tlapky nesou, to je
taková pohodička. Ale když úkol zní prozkoumat naučnou stezku, to má jeden
strach, aby nestlapkal z cesty nebo aby neminul zastavení. To pak svištění
s větrem v kožíšku nepřipadá v úvahu, to se jeden musí opravdu
soustředit.
S kebulí plnou myšlenek a
s očadly v pohotovosti jsem tlapkal stále za famfrňákem. Užíval jsem
si vůni lesa, užíval jsem si zpěv ptáčků. Obtlapkal jsem kazatelnu a mrňousek
za zatáčkou jsem zmerčil další šipku. Ukazovala mi doprava.
Jen co jsem šipku zmerčil, mohl
jsem kopnout do vrtule a svištět s větrem o závod. Věděl jsem, že tlapkám
správně. Vydal jsem se po směru šipky. Jakmile se mé tlapky dotkly měkoučkého
mechu, byl jsem ve svém živlu. Svištěl jsem pod vysokými stromy a užíval si
každý krok. Co chvilku jsem svištěl po pěšince do hlubokého lesa, abych se mohl
vracet jinou měkkou pěšinkou zpět k člobrdici. Tady jsem svištěl
v místech, kde jsem věděl, že nemohu zabloudit. Tady byla jen jedna lesní
cesta, která mne vedla z prudkého kopce, kde kdysi dávno ještě rostly
vysoké smrky. Dnes je tu překážková dráha z ořezaných větví, ve kterých
mají úkryty mí lesní kámoši.
Než jsem se nadál, překážková
dráha skončila. Já jsem vsvištěl opět do lesa plného vysokých stromů. Přímo
přede mnou jsem zmerčil kříž. Kříž, který tak dobře znám. Byl jsem u studánky
Dobrá voda. Studánky, kterou můžete snadno minout v domnění, že jste
objevili jen kříž. A to by byla velká škoda. Kříž je totiž přímo nad pramenem
chutné a osvěžující vodičky. Vodičky, pro kterou se dostanou jenom ti
nejodvážnější.
Od křížku jsem se vydal doleva.
Překážkovou dráhu jsem měl po levé tlapce, křížek po tlapce pravé a já svištěl
kupředu, přímo za famfrňákem. Tlapky mne nesly měkoučkou lesní cestou až na
rozcestí. Tady jsem poprvé nevěděl kudy kam. Stál jsem na místě a přemýšlel,
kudy dál. Přímo přede mnou byl vytěžený les. Cesta, po které jsem přitlapkal
vedla doprava, ale žádná značka na místě nebyla. Mohl jsem vyrazit i doleva,
ale ani tam žádná značka nebyla. Nakonec jsem se vydal přímo za famfrňákem,
cestou, kterou jsem skoro neviděl a dobře jsem udělal.
Sotva jsem přesvištěl další
překážkovou dráhu, už jsem stál u oplocenky. Tady jsem objevil úzkou lesní
cestu a pokračoval po ní kupředu. Po několika málo krocích jsem stál na cestě a
přímo před famfrňákem měl další značku, kterou jsem tentokrát sledoval. Vydal
jsem se za značkou doprava a po několika málo krocích jsem stál u další tabule.
Tabule, která psala něco o tom, že jsem ve Vrčeňském pralese. Abych vám pravdu
štěkl, mne zajímali hlavně kamarádi divočáci na obrázku a samozřejmě kamarádka
vulpes vulpes, která někam běžela.
Jen co si člobrdice ceduli
přečetla, vydal jsem se dále po značkách, Opět jsem tlapkal z kopečka.
Kopečka tak prudkého, že jsem měl o člobrdici strach. Ještě ke všemu jsem
tlapkal tak úzkou pěšinkou, že i já se bál, abych neuklouznul.
Pěšinka mne vedla hlubokým lesem
stále z kopečka. Čím hlubší les byl, tím více voněl. Čím více les voněl,
tím více ptáčků z větví pělo krásné písně. Les se opět proměnil a já si
připadal jako v pohádce. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly mladé stromy.
Pod stromy byl mech a kapradí. Dokonce i kameny a kořeny, kterých jsem tu
poskrovnu objevil, byly porostlé mechem, některé snad i maliním. Tato část
cesty, to byla opět pohádka. Pohádka, která mne vyvedla na louku jen mrňousek
nad cestou s brodem. V tu chvilku mi to štěklo. Byl jsem na konci
výletu. Výletu, který začíná i končí parádní přírodou.
A nebo také ne. Vždyť jen
mrňousek od začátku naučné stezky je hospůdka Na Faře. Nejen, že tam mňamózně
vaří. Ke všemu mimo člobrdů rádi vidí i psíky a sviště, pro které je
k dispozici i parádní prolézačka. A co by to bylo za výlet, který by
končil kručením v bříšku, když je kde se nabaštit. A baštu v hostinci
Na Faře mohu jen doporučit.
