Když už jsem tlapkal naučnou
stezkou Cesta drahokamů, zastavil jsem se i na rozhledně Jarník. Když jsem tu
byl naposledy, všude kolem mne byl bílý sníh a pořádně mrzlo. Věděl jsem, že
mám merčit až na mé oblíbené Brdy, ale ty jsem tehdy nezmerčil. A nyní? Nyní
jsem merčil do dálky daleké. Prohlédl jsem si Brdy, prohlédl jsem si Šumavu. Co
mne hodně překvapilo, bylo jaro v Píseckých horách a sníh na Šumavě.
Jen těžko jsem tentokrát zdolával
rozhlednu Jarník. Nebyl to svistot s větrem o závod a nadšení, co mne
tentokrát na rozhlednu neslo. Tentokrát jsem byl rozhodnut na rozhlednu
vystoupat pouze proto, že mne z oblohy pozoroval kamarád Puňťa a já věděl,
že uvidím výhledy nevídané.
Tlapkal jsem, tlapka tlapku mine.
Už jsem byl ve výšce stromů, když jsem chtěl výstup vzdát. Kouknul jsem se pod
tlapky a viděl výšku, co jsem zdolal. Vůbec se mi nelíbila. A to mne čekal
ještě dlouhý výstup. Vždyť jsem nebyl ani v půli cesty.
Jenže Brdy jsou Brdy. Brdské lesy
a kopce mám v tlapkách. Ale prohlédnout si Brdy z výšky? To se mi
ještě nepodařilo. Stoupal jsem proto výš a výš, až jsem se dostal na vrchol
rozhledny. To, co jsem zmerčil, to byla paráda.
V dáli daleké jsem merčil
Tok a Prahu. Hluboké lesy chráněné krajinné oblasti se nedaly z dálky
zaměnit. Určitě jsem merčil i můj oblíbeny Malý Tok. Jen co jsem měl
v merku Brdy, tlapkal jsem si prohlédnout Šumavu. Co na tom, že se mi
tlapky třásly. Co na tom, že se mi zrovna dvakrát dobře netlapkalo. Už jsem byl
tu. Byl jsem na rozhledně Jarník. Byla parádní viditelnost. A to by bylo, abych
si výhledy neužil.
Šumavské vrcholy jsem poznal na
první dobrou. Vždyť byly maskované vrstvou snížku. To mi kebule nebrala. Brdy
byly krásně zahalené sluncem. Jejich hluboké lesy svítily do dálky svou zelenou
barvou. A Šumava? Ta také svítila do dálky, ale už ne zelenou, ale bílou
barvou.
Koukal jsem do dáli daleké,
kochal jsem se výhledem. Od Brd až po Šumavu. Ze slunného jara do bílé
zimy. Neviděl jsem nic mezi tím. Buď bylo jaro, nebo zima. Tedy byla zima, ta
byla opravdu jen na Šumavě.
Jen co se začal zvedat větřík,
usoudil jsem, že je čas vrátit se zpátky na zem. Na sestup 191 schodů jsem se
vůbec netěšil. Ale když už jsem tolik schodů vystoupal, nezbývalo mi nic
jiného, než je zdolat ještě jednou, tentokrát druhým směrem.
Sestup jsem zvládl na první
dobrou. Tlapkal jsem ták rychle, že člobrdice stihla ukrýt i pár malovaných
kamínků. Až se vypravíte v mých stopách, mějte očadla v pohotovosti.
Kdo hledá, kamínek by měl najít. A když ne můj, tak jiný. A až můj kamínek
najdete, budu moc rád, když se se mnou o nález podělíte, ať již na Facebooku,
kde mne najdete jako @Tuláčci, nebo na Instagramu, kde mne najdete jako
@tulaccinacestach. Kamínek si samozřejmě můžete nechat, nebo jej přemístit. A
nezapomeňte, kdo sleduje Instagram @tulaccinacestach, o tom, kde momentálně
kamínky s člobrdicí trousím, se dozví o chvilku dříve, než kdo sleduje
pouze můj Facebook.
Rozhlednu Jarník naleznete zde: https://mapy.cz/s/godasofove
