Jen co jsem vyskočil
z Volváka, byl jsem ve svém živlu. Viděl jsem, že jsem jen mrňousek od
mých oblíbených Brd. Byl jsem na místě, které tak dobře znám a které mám tak
moc rád.
Jen co se tlapky dotkly pevné
země, vyrazil jsem kupředu. Svištěl jsem s větrem o závod po asfaltové
silnici do mírného kopečku. Po pravé tlapce jsem měl hluboký les, po tlapce
levé chatovou osadu. Jen co osada skončila, zmerčil jsem tabuli, která mi
oznamovala, že jen krůček mi chybí a budu v chráněné krajinné oblasti
Brdy. V té chráněné krajinné oblasti, kterou mám tak moc rád.
Moc jsem se těšil, až udělám po
dlouhé době první krok do mých oblíbených Brd. Jen co jsem tak do Brd šlápnul,
kopnul jsem do vrtule a s radostí mne vlastní svištěl jsem kupředu,
s větrem o závod. A že bylo s kým závodit. Vítr byl tak silný, že mne
občas vyhodil z rytmu. Foukalo tak moc, že ani Puňťa se na to
z oblohy nemohl koukat a raději se co chvilku schoval za mraky. Jen co
jsem však dosvištěl k první odbočce, foukat přestalo. Jako mávnutím
kouzelného proutku přišlo jaro. Ptáčci se rozezpívali, les se rozvoněl, květiny
rozkvetly.
Tlapky mne nesly stále kupředu,
přímo za famfrňákem. Co chvilku jsem svištěl po cestě, co chvilku jsem svištěl
slalom mezi vysokými jehličnany. Místy jsem svištěl teplým jarem, místy
studenou zimou. Roční období se tu měnila skoro na každém kroku.
Tlapkal jsem stále kupředu, do
mírného kopečku. Čím výše jsem byl, tím byla zima větší. Čím větší zima byla,
tím více bylo sněhu na zemi. Čím více bylo sněhu na zemi, tím rychleji jsem
svištěl. Nakonec jsem svištěl ták rychle, že kdyby to bylo možné, prášilo by se
mi za tlapkami.
Svištěl jsem ták rychle, že než
jsem se nadál, byl jsem na kopečku. Prosvištěl jsem zatáčkou a v mžiku
jsem stál na rozcestí. A za stromem s rozcestníkem jsem jí uviděl. Stála
tam v celé své kráse a vytékala z ní vodička. Přímo za stromem stála
krásná dřevěná studánka. Už nebyla ukrytá pod sněhem, nyní se již neschovávala.
Stála za stromem vědoma si své krásy. Krásná dřevěná studánka pojmenovaná po
místním vrcholu. Dosvištěl jsem ke studánce s názvem Kobylí hlava.
Jen co jsem studánku zmerčil,
svištěl jsem jí očíhnout. Dlouho, předlouho jsem u studánky nebyl. Naposledy
v zimě, když napadnul snížek. Od té doby jsem se sem nedostal. Ale až na
sněhové maskování se u studánky nic nezměnilo. Stále ze studánky vytéká svěží a
chutná vodička, stále je u studánky klid, který svádí k odpočinku.
K odpočinku, který se v místě opravdu hodí. Od studánky totiž vede
spousta cest. Cest, které vás zavedou na pěkná místa. Třeba na vrcholy Třemšín,
nebo Křemel. Nebo také na vrchol Kobylí hlava. Jedno mají cesty společné. Ať se
vydáte kamkoli, vždy půjdete do kopce.
Kam jsem se vydal od studánky já,
to se dozvíte zase zítra. Kdo sleduje můj Instagram, tak to určitě moc dobře
ví. Pokud chcete i vy dopředu vědět, o jakých místech vám budu štěkat, sledujte
můj Instagram @tulaccinacestach. A nezapomeňte, všude, kde se toulám, trousím
za sebou malované kamínky. Tak mějte oči na stopkách, kdo hledá, kamínek by
najít měl ;)
