Dnes vám štěknu o studánce Na
Valech, kterou nejdete v nádherné přírodě jen mrňousek nad chráněnou
krajinnou oblastí Brdy.
Byl krásný jarní den. Puňťa zářil
na obloze a vyhříval mi kožíšek, jemný větřík mne co chvilku počechral pod
fousky, ptáčci pěli, jedna radost je poslouchat a les tak krásně voněl, že by
byla moc velká škoda se jím nepotoulat. Jaro přišlo v plné parádě a byla
by škoda si jej neužít.
Tlapky mne nesly zpevněnou cestou
hlubokým lesem. Co chvilku jsem obsvištěl louži, co chvilku jsem prosvištěl
bahýnkem. Co chvilku jsem svištěl pod vysokými jehličnany slalom tak rychle, až
mi od tlapek odlétalo jehličí. Den byl jako malovaný a já měl takovou radost,
že jsem jí musel dát najevo.
Svištěl jsem lesem, cestou
necestou. Užíval jsem si paprsků kamaráda Puňti v kožíšku, větřil jsem
vůni lesa, kterou jsem tak dlouho nevětřil. Poslouchal jsem zpěv ptáčků a cesta
mi šla krásně od tlapek. Pod vysokými stromy, to se mi to svištělo.
V místech, kde rostly mladé rozčepýřené stromky, jsem svištěl po cestě.
Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem do části lesa, kde vše bylo tak jiné, že si
tento kousek lesa říkal o pořádný průzkum.
Pod vysokými stromy bylo tolik
pěšinek, až mne přecházel zrak. Některé pěšinky byly pokryté mechem, na jiných
bylo spadané jehličí. Některé vedly ke spoustě kamení, některé se klikatily
mezi stromy. Co chvilku jsem vysvištěl ze svahu, co chvilku jsem na svah
vysvištěl. To vám byla legranda. Žádná rovinka, kam očadlo dohlédne. Ale valů,
těch tu bylo.
Prosvištěl jsem mezi valy, obsvištěl
jsem mladé stromky, když famfrňák navětřil super bájo vůni. Vůni vodičky a
jehličí. Celé mé já si vyskočilo radostí. Vůně jara a vodičky, tu jsem větřil
naposledy loni. A to je ták dávno.
Zvedl jsem famfrňák k nebi a
pořádně se nadechl. Co chvilku jsem natočil kebuli, abych zjistil, odkud vůně
přichází. Netrvalo dlouho a už jsem svištěl mezi stromy, s větrem o závod,
kupředu, přímo za famfrňákem. Obsvištěl jsem mladé stromky, obsvištěl jsem
pařezy, přesvištěl jsem koberec z mechu a než jsem se nadál, stál jsem u
potůčku.
Kde se v místech potůček
vzal, bylo mi záhadou. Nikde, široko daleko, nebylo po vodičce ani památky. Jen
tady, v hloubi hlubokého lesa, pod vysokými stromy, klikatil se potůček.
Vydal jsem se proti proudu do mírného kopečka. Míjel jsem pařezy i kapradí,
občas jsem přetlapkal plazící se rostlinku. Než jsem se nadál, stál jsem u
rybníčku a za rybníčkem merčil něco, co jsem dlouho neviděl.
Za rybníčkem plným vodičky, za
mechem a kapradím, zmerčil jsem na kamenech stříšku. Takový malý domeček, ze
kterého vytékala super bájo vodička. Objevil jsem další studánku. Studánku Na
Valech. Vodička byla tak voňavá, že jsem měl co dělat, abych se v ní
nevykoupal. Jen jediné mne mrzelo. A to, že si na vodičce člobrdové
nepochutnají. Pramínek sice není nejslabší, ale vodička je opravdu tak na
koupání. Na pití, to nebude. Ale je v krásné přírodě, která se nevidí
všude. Už proto stojí studánka za návštěvu.
