Dnes vám štěknu o studánce Živá
voda, kterou najdete v hlubokých brdských lesích, jen mrňousek nad
chráněnou krajinnou oblastí Brdy. I přesto, že ve studánce bývá vodičky
poskrovnu, vyplatí se jí navštívit.
Tlapky mne nesly super bájo lesní
cestou. Co chvilku jsem objevil místo, kde se dá projít čistou tlapkou. Jinak
všude bylo bahýnko. A těch louží a loužiček co na cestě bylo, to vám byla
paráda. Vím, vy asi tuto cestu neoceníte. Ani člobrdice jí neocenila. Ta šla po
úzké pěšince vedle téhle super bájo cesty a přišla tak o ten nejlepší požitek
z tohoto krásného kousku lesa.
Do tlapkání super bájo bahenní
cestou mi krásně pěli ptáčci. Ne tak klidně jako obvykle. Tentokrát mi pěli
píseň správně do rytmu mých klouzavých kroků. I Puňťa mne na mé cestě
doprovázel. Jeho paprsky mi krásně vyhřívaly kožíšek.
Byla to procházka, jak má být.
Tlapkal jsem tempem člobrdice a po dlouhé době si její tempo užíval. Netrvalo
však dlouho a super bájo cesta skončila a sní i jehličnatý les. Stál jsem na
rozcestí, přede mnou nádherná bučina a asfaltová lesní cesta. Nu což, do bučiny
jsem se těšil. Ale ta cesta, na tu se mi ani za steak nechtělo.
Chtělo, nechtělo, stejně jsem po
ní musel vyrazit. Vždyť jinak by mi člobrdice odešla neznámo kam. A kdo ví, co
by objevila. Ale já jsem stejně na cestu vyzrál. Maskovaný super bájo bahýnkem
jsem svištěl pod vysokými buky měkoučkým listím.
To vám byl svistot. To byla
paráda. Měkoučké listí mi lítalo od tlapek a já svištěl kupředu, s větrem
o závod. Chvost se mi vrtěl radostí, ušadla mi plápolala ve větru a já svištěl
slalom mezi buky. Svištěl jsem mezi stromy, užíval si chvíli tady a teď a
famfrňákem jsem větřil vůni jara.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
svištěl, když se bučina změnila. Měkoučké listí nahradilo kamenné moře. Co
chvilku mi cestu překřížilo maliní či ostružiní. Ze svištění s větrem o
závod jsem přešel do rozvážného kroku s očadly v pohotovosti.
Najednou jsem tlapkal tempem, tlapka tlapku mine. Co chvilku jsem se přidal k člobrdici
a tlapkal po jejím boku po cestě. Co chvilku jsem se vrátil zpátky do bučiny a
tlapkal kamenným mořem. Byl jsem v místech, kde celé mé já nevědělo kudy
kam. Tedy, kam, to vědělo. Tlapkal jsem neomylně za famfrňákem. Horší bylo
najít tu správnou cestu.
Už už jsem si myslel, že tady
pohodlnou cestu nenajdu, když jsem zmerčil něco, co bych v tomto kousku
lesa nečekal. Po mé pravé tlapce, jen mrňousek od cesty, hluboko v bučině
za kamenným mořem, vykoukla na mne malá dřevěná stříška. Stříška, kterou bych
ve spadaném listí při svištění lesem s větrem o závod snadno minul.
Můj směr byl jasný. Jen co jsem
stříšku zmerčil, sesvištěl jsem z cesty, přesvištěl jsem přes kamenné moře
a po několika dlouhých skocích jsem byl u stříšky. Stál jsem u malé dřevěné
stříšky hluboko v bučině. Jen co jsem ke stříšce dosvištěl, musel jsem se
podívat, co ukrývá. K mému překvapení stříška ukrývala trošku vodičky.
Nebyla to však obyčejná vodička, co se pod stříškou schovávala. Byla to živá
vodička. Jen co jsem se trošku napil, byl jsem opět plný sil.
To vám štěknu kamarádi, jen co
jsem se osvěžil, už mne ani nemrzelo, že jsem tlapkal lesem po asfaltové cestě.
Za touhle vodičkou, bych tlapkal světa kraj. Je tak osvěžující, navíc se
studánka ukrývá v nádherné přírodě, že by byla škoda studánku nenavštívit.
