
Dnes vám štěknu o Třemšínské
boudě, kterou najdete v chráněné krajinné oblasti Brdy. Ať se k boudě
vydáte v jakémkoli roční období, vždy si budete připadat jako
v pohádce. Proto se na toto místo tak rád vracím.
Chvostem jsem zamával na
rozloučenou studánce Kobylí hlava a byl jsem moc zvědav, kam mne tlapky zanesou
tentokrát. Cestou, kterou jsem se od studánky vypravil, jsem tlapkal prvně.
Také už to chtělo. Ostatní cesty z rozcestí mám v merku, ale tuhle
jednu jedinou, tou jsem tlapkal prvně.
Tlapky mne nesly hlubokým lesem
do mírného kopečka. Do kroku mi pěli ptáčci, co chvilku mne poškádlil kamarád
Puňťa svými paprsky. Co chvilku jsem se prosvištěl měkoučkým jehličím pod
vysokými jehličnany, abych se co chvíli s radostí vracel k člobrdici.
Co chvíli jsem prosvištěl posledním snížkem, co na zemi leží, abych si jej
užil. Zkrátka jsem si užíval chvíli tady a teď jak nejlépe jsem mohl.
Než jsem se nadál, byl jsem na
kopečku. Kouknul jsem před sebe a v dáli ne moc daleké jsem ji uviděl.
Stála tam v celé své kráse. Jen ona, krásná chata, kterou stráží vysoké
jehličnany. V dálce ne moc daleké jsem merčil Třemšínskou boudu.
V tu chvíli se daly mé
tlapky do pohybu a nesly mne kupředu. Svištěl jsem rychleji než rychle. Ušadla
měla co dělat, aby se mi udržela na kebuli. Chvost se musel moc moc snažit, aby
vyrovnal zatáčky. Jen tlapky a famfrňák si cestu užívaly. Jakpak by také ne.
Tlapky nesly celé mé já na krásné místo a famfrňák? Ten si užíval omamnou vůni
lesa.
Netrvalo dlouho a byl jsem u ní.
Stál jsem před chatou a nemohl se vynadívat. Na místo svištím již roky a vždy
je tu krásně. Ať si boudu prohlížím zalitou letním sluncem, zapadanou bílým
snížkem nebo když se příroda probouzí, vždy si jí rád prohlédnu.
Netrvalo dlouho a přišla ke mne
člobrdice. V tu chvíli jsem se vydal ke dveřím boudy. To víte, zvenku jsem
jí měl skoro v merku, ale co kdyby se něco změnilo uvnitř? K mému
překvapení i ve vnitřku boudy bylo všechno tak, jak být má. Naproti dveřím
vypsaná přikázání a do ticha boudy tikaly hodiny. Nebýt pravidelného tikotu
štěkl bych, že se čas na místě zastavil.
Jen co jsem měl boudu
v merku, vyrazil jsem do okolí. Nechal jsem si přečíst pamětní desku,
objevil jsem malovaný kamínek a než stihla člobrdice cokoli namítnou, už jsem
svištěl kolem ohniště a turistického posezení ke Gangloffovu kříži.
To vám štěknu kamarádi, ani
nevíte, jakou jsem měl radost, že si mohu Gangloffův kříž prohlédnout
v celé jeho kráse. To už se mi dlouho nepovedlo. Na podzim byl schovaný
pod spadaným listím, v zimě jej ukrývala spousta snížku. Až nyní, na jaře,
jsem si ho tak mohl prohlédnout v celé jeho kráse. Mohl jsem si
prohlédnout nejen kříž, ale i vše, co ke kříži patří. Dokonce i k tabulce
se člobrdice dostala a zjistila, že kříž byl věnován od k. a. lesmitra
Gangloffa, v roce 1870 a vysvěcen byl až v roce 1895.
Svištění s větrem o závod a
prohlídka mne tak oblíbeného místa mi dala pořádně zabrat. Byl jsem moc rád, že
si mám kde odpočinout a za zpěvu ptáčků posvačit. Když už jsem byl opět plný
sil, poschovával jsem po okolí několik malovaných kamínků a vyrazil na další
průzkum.
Kdo hledáte malované kamínky,
koukněte na můj Instagram @tulaccinacestach. Najdete tam místa, kde jsem byl.
Všude, kde jsem byl, jsem kamínky poctivě trousil a některé ještě poctivěji
schovával.