Tuláčci

   Dnes vám štěknu o památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. To se ví, do památníku jsem se nepodíval, zato jsem si ho prohlédl zvenku, včetně zámeckého parku. A nezapomněl jsem se zastavit ani u Rusalčina jezírka.   Jen co jsem vyskočil z Volváka, nestačil jsem valit očadla. Stál jsem na parkovišti mezi dalšími plechovými mazlíky, koukal jsem na domy a kebule mi nebrala, kde jsem se to ocitl. Po dlouhé době jsem zavítal do obce. A to, jak moc dobře víte, to se mi moc často nestává.   Stačilo mi jen pár kroků a tlapky mne donesly k bráně. Bráně větší než velké, za kterou se ukrývalo něco, co bych na místě nehledal. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly majestátní stromy. Pod stromy byl upravený trávník a těch keřů co na místě bylo. Jen málo mi chybělo a s radostí mne vlastní bych se rozsvištěl mezi stromy. Jen málo chybělo a zkontroloval bych všechny keře, co v místě byly. Ale to málo. Celou cestu jsem musel tlapkat na vodítku.   Způsob...

   Když se touláte pohádkovou přírodou, může se vám stát, že objevíte po čertech krásná místa. Může se vám ovšem také stát, že některá místa nejsou jenom po čertech krásná, ale i po čertech pojmenovaná. Třeba jako Čertovo vřeteno, skalní útvar ukrytý v hlubokých brdských lesích. A o tom vám štěknu dnes.   Tlapky mne nesly asfaltovou cestou z mírného kopečka hlubokými lesy chráněné krajinné oblasti Brdy. Do kroku mi pěli ptáčci, Puňťa mi svými paprsky vyhříval kožíšek a mne se tlapkalo, jedna radost. Les, kterým jsem tlapkal, krásně voněl. Vysoké smrky mi co chvíli zastínily kožíšek, aby se ke mne Puňťovy paprsky nedostaly. Bylo však takové teplíčko, že jsem za to byl rád. Po dlouhé době byl jarní den takový, jaký by měl být.   Tlapkalo se mi, jedna radost. Užíval jsem si vůni lesa, prohlížel jsem si pěšinky vedoucí mezi stromy a do kroku jsem si spokojeně vrtěl chvostem. Nikam jsem nespěchal. Užíval jsem si chvíli tady a teď a spokojeně jsem si poštěkáv...

   V hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy, schovaná jen mrňousek od cesty, nachází se krásná studánka s chutnou vodou, studánka U Roubenky. Že to zní jako pohádka? Jakpak by také ne. Vždyť pohádkové Brdy jsou pohádkové pro svou pohádkovou přírodu. A do pohádkové přírody neodmyslitelně patří i studánky. A jak už asi tušíte, dnešní příběh bude opět z pohádkových Brd, tentokrát o studánce U Roubenky.   Svěží a odpočatý, pod dozorem kamaráda Puňti, pokračoval jsem v hledání krásných míst. Roubenku, u které jsem si odpočinul, jsem nechal za chvostem a vyrazil vstříc novému dobrodružství. Tlapky mne nesly zpevněnou lesní cestou bez turistického značení z mírného kopečka. Puňťa mi svými hřejivými paprsky vyhříval kožíšek, kamarádi ptáčci mi pěli písně do kroku a já si užíval chvíli tady a teď. Chvíli, kterou jsem trávil v pohádkovém lese s ještě pohádkovější přírodou, než jak vám ji dokážu popsat.   Tlapkal jsem stále kupředu, p...

   Tlapkal jsem hlubokým lesem chráněné krajinné oblasti Brdy. Tlapky mne nesly zpevněnou lesní cestou jednou do kopečka a o mrňousek dál z kopečka. Kolikrát jsem stoupal a klesal, to bych nespočítal. Bylo to tolikrát, až jsem si poštěkával, kam se podělo táhlé stoupání a dlouhé klesání. Tlapkal jsem hlubokým lesem, poštěkával si pod vousky a přemýšlel nad tím, kam mne tlapky zanesou.   Cesta mi šla krásně od tlapek. Jen co jsem prosvištěl zatáčkou, čekalo mne klesání. Klesání, na které jsem se tak těšil. Konec kopce byl v nedohlednu, zato pěšinek vedoucích od cesty, těch bylo. Jen co jsem zmerčil první měkoučkou pěšinku, opustil jsem zpevněnou lesní cestu a už jsem svištěl do hlubokého lesa. Svištěl jsem ták rychle, až mi od tlapek odlétalo jehličí.   Svištěl jsem slalom mezi stromy do hlubokého lesa, abych se jen mrňousek od cesty otočil a svištěl zpátky k člobrdici. To se ví, svištět slalom mezi stromy a prozkoumávat pěšinky, to jsem směl pouze tam...