Tuláčci

   Tlapkal jsem spokojeně po červené cestě stále za famfrňákem. Nad kebulí mi zpívali ptáčci, les kolem mne šuměl a jak voněl. To bylo potěšení nejen pro famfrňák. Při tlapkání mne věrně doprovázel puňťa a vyhříval mi hřbet.   Protlapkal jsem bučinou, proběhl se po louce a tlapky mne nesly stále kupředu. Les kolem mne se začal měnit. Nejdříve bučinu nahradily stromy jehličnaté. Červenou cestu, kterou jsem nikde jinde než v Brdech neobjevil, jsem opustil a dále tlapkal pěšinkou pokrytou jehličím. Co chvilku jsem obešel kámen, který mi stál v cestě.   Stromy předem mnou pomalu rostly, až jsem byl v nádherném vzrostlém lese. Všude, kam očadlo dohlédlo, byly jen vysoké stromy a kameny. Od malých kamenů, přes balvany po malé skalky. Místo hrálo všemi barvami a já byl rád, že mohu být alespoň na chvíli jeho součástí.   Čím více jsem stoupal na kopec, tím užší pěšinka byla. V jednu chvíli se jehličí z pěšinky vytratilo a už jsem tlapkal pouze p...

   Nevím, jak je to možné, ale v poslední době mi to připadá, že stále tlapkám do kopce. Když jsem s člobrdicí zdolával brdské vrcholy, divné mi to nepřišlo. Ale nyní, když mým cílem jsou tajemné pěšinky, mi to zvláštní přijde.   Na druhou stranu vám však musím štěknout, že čím výše na kopci jsem, tím je výlet zajímavější. Běžně potkám spoustu tajemných pěšinek, které musím prozkoumat. Navíc i lesy kolem mne jsou jiné. Takové hustší, jen občas se i na kopci najde místo s vysokými stromy, pod kterými tak rád běhám.   Tlapkal jsem stále po asfaltce a moc se těšil, až se budu moci proběhnout po tajemné pěšince. Les s vysokými stromy jsem nechal za sebou a nyní jsem tlapkal místem, kde oplocenkla střídá oplocenku a i mimo oplocenky je les tak hustý, že bych do něj nešel, ani kdyby mi sliboval pořádné dobrodrůžo. Vlastně tyto husté lesy dobrodrůžo opravdu nabízejí. Můžete se v nich potkat s kancem, ani nemrknete. Věřte mi, už se mi to stalo. ...

   Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě pokryté mechem a jehličím stále do kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Co chvilku mezi nimi vykoukla skalka nebo balvan, které jsem musel běžet zkontrolovat.   Cesta rychle ubíhala, ale stoupání nebralo konce. Občas jsem se proběhl borůvčím, občas mechem. Balvany a skalky mne přitahovaly jako magnet. Čím výše na kopci jsem byl, tím více kamení jsem míjel. Z balvanů se však stávaly kameny a z kamenů kamínky. Jen skalky rostly a nakonec se spojily se v jednu velkou skálu.   Sotva jsem doběhl na kopeček, nestačil jsem se divit. Všude kolem mne byl mech a mezi ním vyskládané kameny do různých tvarů. Objevil jsem kamenný kruh, který měl co kousek kamennou hromádku. Uprostřed kruhu jsem objevil hromádku největší a nejvyšší. K hromádkám jsem se bál přiblížit. Kdo mne zná, ví, proč mne člobrdice nazývá buldozerem. Raději jsem si hromádky prohlédl z dálky a vydal se po pěšince mezi stromy ...

   Tlapkal jsem si po kamínkové cestě přímo za famfrňákem. Nad kebulí mi svítil puňta, do kroku mi zpívali ptáčci a já si spokojeně vrtěl chvostem. Co chvilku jsem zaběhl na kraj lesa, abych o mrňousek dál opět vyběhl na cestě. Člobrdice šla za mnou a občas vyfotila houbu.   Tlapkalo se mi jedna radost. Les byl hustý, jen občas jsem byl na místě, kde rostly pouze vysoké stromy. Když jsem na takové místo dorazil, zaběhl jsem mezi stromy slalom, prozkoumal stopy místních kámošů a opět se vrátil na cestu.   Ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal. Cesta mi utíkala za tlapami a něco ve mne mne hnalo kupředu. Věděl jsem, že musím brzy na něco narazit, ale neměl jsem tušení, co to bude. Očadla si stále prohlížela přírodu kolem mne, ale to něco stále neviděly.   Tlapkal jsem stále hlouběji do lesa. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím byl les hustší. Kolem cesty, po které jsem tlapkal, přibývalo mravenišť a tajemných pěšinek. Po pěšinkách jsem se vydávat nemohl. Pod...

   Konečně jsem se dočkal a mohl vyrazit. Že nevíte kam? No přeci na Tok, nejvyšší vrchol Brd. Jeho návštěvu plánuji od začátku mého toulání po Brdech. Jelikož se nachází na dopadové ploše, měla člobrdice strach se na místo vydat. Letos se však opět vrátila k plánování tohoto výletu, zjistila si co nejvíce informací, zabalila batůžek a mohlo se jít zdolat další Brdskou osmistovku.   Zdolat nejvyšší bod v Brdech nebyla velká výzva. Něco už jsem si v Brdech zažil a musím vám štěknout, že mnohdy se tlapká hůře na šestistovku než na místní osmistovky. Byl jsem proto řádně vyškolen a místo obav jsem se strašně moc těšil. Počasí mi sice úplně nepřálo, ale na mém nadšení mráčky na obloze nic nezměnily.   Tlapkal jsem si vzrostlým lesem po krásné cestě. Místy jsem tlapkal měkoučkým jehličím, občas byly na cestě kameny. Cesta, která mne vedla stále kupředu, byla trošku ponořena v terénu. Musím štěknout, že to bylo super. Mohl jsem koukat přímo před sebe a ...

   Po dlouhé době jsem tlapkal v Brdech mimo les. To se opravdu často nestává. Kam očadlo dohlédlo, les vidět byl, ale cesta, po které jsem tlapkal, vedla mezi loukou a oplocenkou s malými stromky.   Když jsem měl hřbet dostatečně nahřátý, očadla začala hledat místečko k prozkoumání. Vletěl jsem proto na louku. Pobíhal jsem, co mi tlapky dovolily. Od cesty na louku a zase zpět. Světe, div se, ani nevíte, kolik jsem za své pobíhání potkal motýlů. Dokonce i čmeláci se mnou lítali závody. Myslel jsem, že se pomalu budou chystat k zimnímu spánku a oni místo toho blbnou se mnou. Ne, že by mi to vadilo. Jenže tempo čmeláků se nedalo dlouho vydržet. Když jsem začal ztrácet na rychlosti, vrátil jsem se k člobrdici a pokračoval s ní po cestě.   Jak se říká, nic netrvá věčně. Ani má cesta vedle člobrdice. Sotva si tlapky trošku oddechly, zapojil jsem do výletování famfrňák a v mžiku se začaly dít věci. Těch vůní, co jsem cítil. Nejsilnější vš...