Tuláčci

   Dnes vás zavedu na Fabiánovu zahrádku, jednu z nejkrásnějších vyhlídek v Brdech, která se nachází mimo chráněnou krajinnou oblast.   Tlapkal jsem hlubokým lesem a byl ve svém živlu. Do kroku mi pěli ptáčci, hřbet mi vyhřívaly teplé paprsky kamaráda Puňti a co chvilku mi kožíšek počechral jemný vánek. Po boku člobrdice jsem tlapkal přímo za famfrňákem a byl jsem moc zvědav, kam mne tlapky zanesou tentokrát.   Tlapky mne nesly stále kupředu. Chvilku po rovince zpevněnou lesní cestou, která vedla hlubokým lesem plným mladých rozčepýřených stromků. Chvilku mne tlapky nesly do kopečka. Čím prudší kopeček byl, tím byl i les kolem mne různorodější. Co chvilku jsem tlapkal pod vysokými jehličnany, co chvilku jsem tlapkal podél oploceny. Kde byly oplocenky, tam byly i skvělé výhledy. Kam jsem koukal, to netuším. Výhledů bylo tolik, že bych je nespočítal. Někdy jsem merčil vesničky, jindy krásnou přírodu. Co však měly vyhlídky společné, byl nádherný výhled do ...

   O Smaragdovém jezírku jsem vám kdysi dávno již štěknul, ale není to tak dávno, co mne tlapky na místo opět zanesly. A jelikož na místě panovala zima a ne léto jako při dávném štěku, štěknu vám o jezírku dnes ještě jednou.   Svištěl jsem lesem s větrem o závod. Jen tak, měkoučkou pěšinkou pod vysokými stromy. Do kroku mi zpívali ptáčci, co chvilku se na mne přišel podívat kamarád Puňťa. Ušadla mi plápolala ve větru, chvost se vrtěl radostí a já se vrátil do štěněčích let.   Nezkoumal jsem okolí, jako správný tuláček Frája. Celé mé já se vrátilo do štěněčích let. Rozum jsem na chvíli předal člobrdici a sám si s lehkostí svištěl jen tak lesem. Pěšinkou nepěšinkou. Když jsem zmerčil svah, vysvištěl jsem na svah, když jsem zmerčil parádní sráz, sesvištěl jsem ze srázu. Svištěl jsem všude, kde bych s rozumem nesvištěl a místům, kudy bych s rozumem svištěl, těm jsem se vyhnul.   Díky radosti štěněte jsem objevil tajemnou chatku uprostřed valů. J...

   Dnes vás zavedu ke studánce, která zatím nemá jméno. Ale to se určitě změní. Studánka je totiž nová, i když pramínek je na místě již dlouho.   Tlapky mne nesly hlubokým lesem, zpevněnou lesní cestou. Po levé tlapce jsem měl svah porostlý stromy všech velikostí, po tlapce pravé jsem měl les plný rozčepýřených stromků. Tlapkal jsem rozvážně stále kupředu a užíval si chvíli tady a teď.   Ptačí zpěv mne doprovázel na každém kroku. Paprsky kamaráda Puňti mi vyhřívaly hřbet. Očadla si prohlížela okolí, famfrňák větřil jarní vůni lesa a celé mé já bylo skoro spokojeno. Cesta, kterou jsem tlapkal, už byla dlouhá a já se viděl na tajemné lesní pěšince. Tto bylo to jediné, co mi k úplnému štěstí chybělo.   Jen co se mi kebulí prohnala myšlenka na tajemnou pěšinku, tajemná pěšinka se objevila. Objevila se hned vedle cesty a značily jí dva mladé rozčepýřené stromky. Jen co jsem pěšinku zmerčil, kopul jsem do vrtule a svištěl s větrem o závod. Písek, který...

   Brdy jsou Brdy. A kam vyrazit po dlouhé době, co jsem v Brdech nebyl? No přeci ke studánce. A ne k ledajaké studánce. Pro návrat do Brd jsem zvolil pramen Dvou bratří. Není to nejkrásnější brdská studánka, zato vodička z něj, ta je. Navíc pramen byl, vždy když jsem na místě byl tak silný, že tekl ještě daleko od studánky.   Tlapky mne nesly zpevněnou lesní cestou hlubokým lesem. Po levé tlapce jsem měl pořádný svah, po tlapce pravé hluboký les. Hluboký les, ve kterém se střídaly jehličnaté i listnaté stromy. I přesto však měly jehličnany přesilu.   Tlapkal jsem zpevněnou lesní cestou. Kožíšek mi co chvíli ohřály paprsky kamaráda Puňti, do kroku mi zpívali ptáčci a les tak krásně voněl, že famfrňák větřil, jak nejlépe mohl. I očadla byla ve svém živlu. Prohlížela si krásnou krajinu, kterou mne neúnavně tlapky nesly. Nebyl to jen krásný les po pravé tlapce, co očadla zaujal. Byl to i sráz po tlapce levé, kde ještě nedávno rostly vysoké stromy. Dne...

   Jak jsem vám nedávno štěkl, tajemných kamenů není nikdy dost. Nevím, jak to dělám, ale potkat menhir v hlubokém lese, to snad umím jen já. A že se mi to daří. V posledních dnech až moc často.   Tlapky mne nesly hlubokým lesem. Vysoký jehličnan střídal vysoký jehličnan, cesta střídala cestu, a mne se tlapkalo, jedna radost. Do kroku mi pěli ptáčci, Puňťa si hrál na honěnou s mračouny a já jen doufal, že jim hra dlouho vydrží a nezačne pořádně chumelit.   V tlapkách jsem měl tolik kilometrů, že už jsem jimi sotva pletl. Tlapkal jsem rozvážně vedle člobrdice, jen málokdy jsem se vydal prozkoumat pěšinku. To se ví, tak daleko jako obvykle, to jsem pěšinky nezkoumal. Na to jsem byl moc unaven. Ale kousíček každé pěšinky, to jsem zkontrolovat musel.  Vždyť jinak bych to nebyl já. A navíc, zas tak unavený, abych chtěl přijít o pořádné dobrodrůžo, to jsem také nebyl.   Tlapky mne nesly stále kupředu. Chvilku do kopečka, chvilku z kopečka...

   Není nad to jen tak se prosvištět lesem. S větrem v kožíšku a radostí ve chvostu svištět stále kupředu. To pak někdy objevíte místa, která byste za jiných okolností neobjevili. Přesně takhle jsem objevil jeskyni, o které vám dnes štěknu.   S radostí ve chvostu a větříkem v kožíšku jsem svištěl lesní cestou hlubokým lesem. Všude, kam jen jsem se očadlem podíval, rostly vysoké jehličnany. Jen občas jsem mezi jehličnany zmerčil buk. A dub? Ten jsem za celou dobu nezmerčil.   Svištěl jsem hlubokým lesem s větrem o závod. Ušadla mi plápolala ve větru a chvost se vrtěl radostí. Svištěl jsem kupředu, jen tak za famfrňákem, abych se o kousek dál mohl otočit a svištět zpátky k člobrdici. Užíval jsem si vůni lesa, užíval jsem si zpěv ptáčků. Užíval jsem si klid, který jinde než v lese není.   Už ani nevím, jak dlouho jsem svištěl. Strom střídal strom, cestu mi zkřížila spousta dalších cest. Až ve chvíli, kdy už mi docházely síly, jsem...

   Zříceniny, ty já mám moc rád. Čím větší jsou, tím jsem z nich nadšenější. Čím více zákoutí zříceniny mají, tím větší je v nich legranda. O tom by člobrdice mohla vyprávět. I na Křikavě jsem si legrandy užil kopec. Zda to to byla legranda i pro člobrdici, to musíte posoudit sami. Výlet jsme si ale užili oba dva na výbornou.   Tlapky mne nesly měkoučkou lesní cestou. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Majestátní jehličnany strážily cestu, po které jsem tlapkal. Ano, tlapkal. Tady jsem nemohl svištět s větrem o závod. Co krok, to jsem musel překračovat kořen, který mi křížil cestu. Ale bez kořenů, to si tuto cestu nedokážu představit. Tak krásně dokreslily okolí, že na ně vzpomínám ještě dnes.   Lesní cesta vedla na kraji hlubokého lesa. Po levé straně cesty jsem měl parádní vyhlídku na obrovský rybník. Rybník tak velký, že jsem sice viděl na druhý břeh, ale celý rybník, to jsem ani zdaleka neviděl.   Jak jsem se kochal vyhlídkou a krásn...