Tuláčci

   Mlha přede mnou, mlha za mnou a já si vyrazím na výlet. Kam jinam bych mohl v mlze vyrazit, než zdolat vrchol? Samozřejmě jsem si nevybral vrchol moc vysoký. Rozhodl jsem se, že si vyrazím na Ohrádku, jednu brdskou sedmistovku.   Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou ukrytou v jehličí. Vysoké jehličnany rostly všude, kam jsem se jen podíval. Pod jehličnany byl hustý porost mechu. Mezi mechem bylo tolik balvanů a kamenů, že bych je nespočítal. I ty pomalu a jistě mizí pod vrstvou mechu. Je to parádní podívaná, to vám musím štěknout.   Tlapkal jsem s úsměvem na kebuli a spokojeně si vrtěl do kroku chvostem. Nikam jsem nespěchal. Spokojeně jsem tlapkal po cestě a rozvážně se rozhlížel na všechny strany. Co chvilku les po pravé tlapce ustoupil. Jednou jej vystřídalo kamenné moře, kde jsem občas zmerčil mladou borovičku. Jindy majestátní stromy nahradily mladé stromky, které se co nevidět přihlásí o slovo. I malý rybníček jsem objevil. Tedy rybníček, spíše...

   Dnes vám štěknu o studánce Pod Ohrádkou. Krásné studánce dokonale ukryté před zraky všech, kdo kolem pouze procházejí.   Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou do mírného kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké jehličnany. Zem byla pokryta koberci keříků borůvčí. Jen občas koberec z borůvčí vystřídal koberec z mechu. V těchto místech jsem občas zmerčil i starý pařez. Zkrátka tlapkal jsem krajinou a připadal si, jako bych byl v pohádce. Zda mé okolí mi připomínalo pohádku nedotčenou přírodou, nebo k tomu dopomohla inverze, kdo ví.   Čím déle jsem tlapkal, tím byl kopeček prudší. Cesta byla pokrytá jehličím a stále bylo na co se koukat. Čím jsem však byl výše, tím byla mlha hustší. Stromy, které jsem ještě pod kopečkem viděl v celé jejich kráse, se halily do mlžného oparu. Stále byly majestátní, ale nyní navíc ještě působily tajemně.   Rozhlížel jsem se kolem sebe a nevěděl, kam se mám koukat dříve. Občas jsem v borůvč...

   Tentokrát vás zavedu na místo, kde se již ve 14. století vyrábělo stříbro z místních rud. Toto místo najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy, v místech kousíček od studánky U Prokopa. Na místě je velký kámen s pamětní deskou, který je vidět od cesty. Na mapách však toto zastavení nenajdete. Najdete jen zmínku o přístřešku, pod kterým si můžete odpočinout.   Tlapkal jsem po asfaltové cestě chráněné vysokými stromy. Studánku U Prokopa jsem nechal za chvostem a stoupal do mírného kopečka. Cesta mi utíkala krásně od tlapek a já byl moc zvědav, co ještě uvidím. Věděl jsem, že něco objevit musím. Vždyť by bylo zvláštní, kdyby tato krásná příroda žádné překvapení neukrývala.   Tlapky mne nesly stále kupředu a já nestačil valit očadla. Tlapkal jsem pod vysokými stromy. Smrky střídaly borovice a modříny a občas jsem zmerčil i majestátní dub. Pod stromy bylo tolik borůvčí, že bylo až zvláštní, že široko daleko nemají moji místní kámoši ...

   Dnes vám štěknu o studánce U Prokopa, kterou jsem objevil u hájenky v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy.   Tlapkal jsem hlubokým lesem měkoučkou lesní cestou z mírného kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké jehličnany. Pod jehličnany nebylo místečka, kde bych neviděl keřík borůvčí. Jen občas jsem zmerčil pařez či kámen. Ale opravdu jen občas.   Tlapkal jsem stále kupředu a do kroku si spokojeně vrtěl chvostem. Jakpak by také ne, když jsem byl na tak krásném místě. Očadla nevěděla, které místečko si prohlížet dříve. Famfrňák si užíval vůni lesa a ušadla poslouchala šustot větříku ve větvích a občas zaslechla i zapět ptáčka.   Procházka byla přesně taková, jaká má být. Mlha byla všude, kam očadlo dohlédlo. Dodávala nádherné přírodě nádech tajemna. Tajemna tak tajemného, že jsem musel každou pěšinku, kterou jsem cestou potkal, důkladně prozkoumat. Nejednou se mi stalo, že mne pěšinka zavedla k houští, které poskytuje domo...

   Brdy jsou Brdy a nejen v době inverze jsou neobyčejné. Jsou pohádkové. Pokud je inverze, tak jsou pohádkové dvojnásob. Obzvláště na místech, kde hrají všemi barvami. Jako třeba na Malém Toku, o kterém vám štěknu dnes. To byla prochajda. Posuďte sami.   Tlapkal jsem krásnou červenou cestou do mírného kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod stromy rostlo borůvčí tak husté, že jen občas očadlo zahlédlo něco jiného. To se ví, až na pěšinky, kterých bylo v borůvčí tolik, že bych je nespočítal. Zato kamenů a pařezů, toho bylo v borůvčí pomálu.   Kde nerostlo borůvčí, rostlo kapradí. Kapradí v barvě bronzové svítilo do dálky. Jakpak by také ne, když vše kolem něj hrálo všemi barvami zelené. I červená cesta, kterou jsem tlapkal, nebyla vedle kapradí tak výrazná, jak se mi zdálo v místech, kde rostl mech či borůvčí.   Tlapky mne nesly do mírného kopečka. Očadla se stále rozhlížela po okolí a kochala se nádhernou přírodou...

 Dnes vás zavedu na vyhlídku u zbytků bývalého německého radiomajáku. Nachází se, co by pro kostičku doběhl od Prahy, o které jsem vám štěkal včera. Byla by škoda se na místo nevypravit. Obzvlášť v případě, že jste takhle blízko.   Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou pokrytou jehličím. Prahu jsem nechal za sebou a vrtěl jí chvostem na pozdrav. Tlapkal jsem po cestě vedoucí pod vysokými stromy. V mžiku se však celé mé okolí změnilo.    Změna, která zničehonic nastala, byla pastvou pro očadla. Vysoké stromy byly nedaleko a měkoučká cesta byla ta tam. Nyní jsem tlapkal cestou pokrytou spoustou kamení. Jedna radost se mi opravdu netlapkalo, zato očadla, ta byla ve svém živlu. Jakpak by také ne. Cesta je to opravdu krásná. Ke všemu jí lemují stromky, které se za několik let ukáží v celé své kráse a cestu zastíní. To se tu pak bude toulat, jedna radost. Hlavně v létě, to nebudou rozpálené kameny pálit do tlapek.   Tlapkal jsem stále kupředu a...

   Není Praha jako Praha. Dnes Vám štěknu o Praze, kterou mám tak rád. Vlastně mám rád obě Prahy. Jen jednu mám blíž. A dostat se na ní, to chce dostatek sil.   Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou. Co chvilku jsem se vyhnul louži, abych o mrňousek dál prubnul jinou, zda má stále dostatek bahýnka. Prohlížel jsem si okolní mladé stromky a těšil se, až dorazím na místo, které rozhodně nedělá svému známějšímu jmenovci ostudu.   Prahu, jednu z brdských osmistovek, jsem měl kousek před famfrňákem. To jsem poznal hned, co očadla ztratila z dohledu cestu a mezi stromy, které ohýbají větve až k zemi, zmerčila místo cesty super bájo louži. Nepamatuji si, že by tato louže někdy na místě nebyla. Podle vyšlapaných pěšinek kolem si troufám štěknout, že už tu je opravdu hodně dlouho.   Protáhl jsem se po pěšince mezi mladými stromky. Přímo před sebou, za asfaltovou cestou, jsem zmerčil meteoradar. Stál jsem na místě, které je vidět z širokého dalekého okolí, ale...

   Tentokrát vám štěknu o bývalé boudě u svatého Jana v Brdech. Jen ten název mi nejde do kebule. Prý bouda. Podle obrázků na místě stávala krásná chaloupka, ze které se dochovala jen část zdi. Přesto místo stojí za návštěvu. Chata stojí v přírodě, kterou jen tak někde neuvidíte.   Tlapkal jsem hlubokým lesem po červené lesní cestě Tocká. Chvostem jsem mával na rozloučenou vyhlídkovému místu Malý Tok a užíval si přírodu, která se jen tak nevidí.   Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod nimi jsem si prohlížel místy koberce z borůvčí, jinde ze suchého kapradí. Občas na mne vykouknul balvan. Některý porostlý mechem, jiný se ukazoval v celé své šedivé kráse. Zkrátka kam očadlo dohlédlo, vždy bylo na co se dívat.   Tlapkal jsem po cestě a kochal se přírodou. Občas se mi mezi stromy naskytla malá vyhlídka na protilehlé kopce. Jinde jsem koukal na stopy po místních kámoších, kteří si tu vyšlapaly spoustu pěšinek. To se ví, ty co vedly...

   Dnes vám štěknu o návštěvě vyhlídkového místa Malý Tok. Vím, v době inverze chodit na vyhlídku, nedává moc velký smysl. Jenže právě v době inverze uvidíte vyhlídky jinak. Hlavně ty schované v lese.   Tlapkal jsem oranžovou cestou do mírného kopečka hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké jehličnany. Cesta, po které jsem tlapkal, byla sice zpevněná, ale do tlapek mne netlačila. Dokonce mi je krásně zbarvila do červena. Pod vysokými stromy rostlo borůvčí a mne se tlapkalo, jedna radost.   Na prvním rozcestí mne cesta vedla vpravo. Les, kterým jsem na rozcestí přitlapkal, se pomalu začal měnit. Ta tam byl les rostlý z vysokých stromů. Nyní jsem dotlapkal na místo, kde se střídaly oplocenky s různými druhy stromků, které se již pomalu hlásí o slovo, s vysokými jehličnany.   Cesta, po které jsem tlapkal, byla čím dál tím prudší. Čím prudší kopeček jsem zdolával, tím byly stromy kolem mne vyšší a vyšší. Borůvčí začalo...